Utěšoval se, že v případě medvědovy porážky dostane alespoň něco málo za sázky. Snad to bude dost na nového, i když nevycvičeného medvěda. Medvěd se s bručením objevil v aréně a postavil se na zadní. Dosahoval do výšky skoro čtyř metrů. Rozčtvrť se mu nadšeně hrnul vstříc.
„Hele, synku! Nový kožich pro mámu!“
„Táto, ten druh je skoro vyhynulý! Neměl bys ho zabíjet jen tak pro zábavu! A máma stejně kožichy nenosí.“ Balet se přesto vydal pomalu k medvědovi, pro případ, že by si otec ukousnul větší sousto, než by dokázal umlátit hlavou. A tohle sousto mělo kromě krásného kožichu mohutné čelisti plné zažloutlých zubů.
Medvěd však o boj nejevil velký zájem. Tedy přesněji řečeno, jeho bojovnost ho už docela přešla. Na nějaké fikané chvaty byl medvěd příliš velký a těžký. Několik úderů pěstmi a především hlavou z něj ale veškerou agresivitu rychle vyprášilo. Jeho váha ho zachránila před něčem horším, než byla pořádná nakládačka. Když pochopil, že ho zachrání jenom útěk, ani veškerá Rozčtvrťova snaha ho nezastavila, pouze zpomalila. Když se medvěd z poloviny procpal do tunelu, který mu ošetřovatel otevřel, Balet chytil otce a domlouval mu: „No tak, tati… už má dost, nech ho!“
Rozčtvrť neochotně souhlasil a pustil medvěda za kratičký ocásek. Několikatunové chlupaté torpédo se konečně osvobodilo a narazilo hlavou do zdi. Rozčtvrť začal vykřikovat: „Tak nám ještě něco pošlete! Nebo nás pusťte, mám žízeň! Grr!“

Rozčtvrť

mezitím dohnal zpanikařeného lva, ale svou výhružku nemohl splnit. Když lva popadl za ocas a snažil ho omotat kolem lvího krku namáhaná lví páteř nevydržela a praskla. Rozčtvrť mrtvolou několikrát zavrtěl a pak ji znechuceně odhodil.
„Tak co? Tak co?!“ řval zklamaně. Dav mu odpovídal. Zatímco pracovní týmy zmateně propojovaly spojovací tunely mezi zvěřincem a arénou, nechal Stadiánoslav na barbary prozatím poslat mohutného lidožravého medvěda, jediného, kterého nezrušila střevní chřipka. Rozzuřený méďa zatím zlikvidoval vše, co se k němu dostalo na dosah, ale Stadiánoslav si po ukázce se lvy nedělal velké naděje.

Vládci zvířat se příšerně motala hlava. Dopad řečenou částí těla na dubovou lavici stavu jeho obluzenosti jenom napomáhal. Chvíli stál na nejistých nohách, pak se pozvracel a omdlel.

Zatímco se nadšeným publikem probíjelo několik zřízenců s kopími a sítěmi, aby cenného lva zachránili před davem, nadšený Rozčtvrť honil posledního lva po aréně a snažil se mu zabránit v útěku do spásného tunelu.
„Uškrtím tě tvým vlastním ocasem, ty mizernej chlupatej parchante,“ vykřikoval Rozčtvrť. Obecenstvo ho vydatně povzbuzovalo.

V pořadatelské lóži zatím nabíral majitel arény Stadiánoslav slzy k pláči. Jeho blízký přítel Bossák ho marně utěšoval.
„Jsem na mizině! Polovina zvířat se mi usrala k smrti a zbytek zlikvidují ti dva šílenci. Co tě to jenom napadlo, Sámtoráde. Zničil jsi mě!“
„Myslel jsem, že ty tvoje potvory za něco stojí,“ vypískl Sámtorád Bossák. „Nebul. Ti lumpové někde ukradli pětatřicet tisíc ve stříbře. Zaplatíme ti škodu. A podívej se, jaký to má úspěch! I král se baví,“ ukázal tenkým prstíkem na královskou lóži, odkud se ozývalo královské nadšení.
„Tvůj nápad má ale jeden háček! Slíbil jsi jim, že jim to vrátíš.“
„Když přežijí.“
„A vypadá to snad, že by je najednou sklátila chřipka? Protože sežrat se nenechají!“
„A co ta nová potvora, kterou jsi dostal jako dárek od Živomicha?“
Stadiánoslav si otřel oči a s nadějí se podíval na Bossáka. „Máš pravdu. Původně to měla být překladatelská papouškobotnice, ale vypadá to na pořádného zabijáka. V aréně jsme ji ještě nezkoušeli, ale měl by to zvládnout!

Balet

mezitím pomohl dvěma zmateným lvům z rozpletením živého uzlu a jednoho z nich roztočil ve vzduchu. Doufal, že lví ocas odstředivou sílu vydrží. Mezitím neustále zrychloval. Když mu připadlo, že je rychlost přiměřená, pustil ocas vřeštícího lva a vyslal ho na cestu. Lev ječící hrůzou proletěl hrazení a narazil do obecenstva. To se z daného místa rozprchlo, aby se na jiných místech napjatě postavilo, aby lépe vidělo, co se bude dít. Lev je ale trpce zklamal.

Rozčtvrť a s ním prakticky celé obecenstvo se smáli, až se za břicha popadali. I jinak vážný Balet se usmíval, po té co se ohlédl a uviděl prchajícího znečištěného lva.
Ostatní lvi, naštvaní ponížením svého druha, se vrhli do útoku. Dva na Baleta, jeden na Rozčtvrtě, dusícího se smíchy. Balet se roztočil a proletěl piruetou kolem jednoho letícího lva. Plácnutím ho usměrnil na přistání. Jako přistávací plocha, byť poněkud pohyblivá, posloužil druhý lev. Obě velké kočky skončily na zemi jako hromada zamotaných chlupů a drápů. Než se stačily rozmotat, uštědřily si navzájem několik pořádných škrábanců. Rozčtvrť se otočil na letícího lva a skočil, stále s hromovým smíchem na rtech. Oba projektily z masa a kostí se srazily ve vzduchu. Rozčtvrť popadl rukama lva kolem krku a vymrštil hlavu vpřed. Jeho čelo dopadlo se zaduněním na lví hlavu. Tána by lva pravděpodobně omráčila,. Kdyby byla vedena s menší silou, ne maximálním vypjetím trénovaného barbarského krčního svalstva. Tak praskla lví hlava jako přezrálý meloun. Rozčtvrť vstal a začal si stírat lví mozek z obličeje se vzteklými výkřiky: „Ty mrchy sou plný sraček!“

A kdyby věděl, co na něj barbar řve, asi by mu to na klidu nepřidalo. Jedna z použitých nadávek totiž zněla přibližně takto: „Tak pojď, ty hnusná chlupatá hromado sraček! Nakopu tě do prdele, že budeš plivat hovna!“
Lvi zatím obešli už tři kola kolem svých předpokládaných obětí. Obecenstvo a Rozčtvrť už byli vzteky bez sebe, že se pořád nic neděje. Balet znuděně zíval a způsobně si zakrýval ústa mohutnou dlaní.

***

Nakonec Rozčtvrťovi došly nadávky i trpělivost. Se šíleným jekem se vrhnul na jednoho zmateného lva. Ten neuhnul a zařval. Spíše překvapením, než výhružně. Oběti utíkaly, na to byl zvyklý. Jenomže od něj, ne na něj. A rozhodně se ho nikdy nepokoušely popadnout za hřívu.
„Kam jdeš, mizero? Pojď sem! Utrhnu ti hlavu a pak ti naseru…“
Rozčtvrť nadávku nedokončil, protože se hromově rozesmál, což znělo spíš jako zvuky, které vydává kamenná lavina řítící se ze skály. Lev, na kterého skočil, byl zrovna ten nemocný. Stres, kterému byl vystavený, na něj už bylo trochu moc. Se zaúpěním povolil a začal… vylučovat.
Většina zúčastněných to ale popisovala slovy: „Von, jako ten barbar, po tom lvovi skočil a zařval na něj. No a ten lev se z toho úplně celej posral a pak utek pryč!“

***

„A jako první…“ rozléhal se zesílený hlas arénou, „aby se mohli bojovníci trochu rozehřát… nastupují naši šampióni z minula…divocí… nezkrotní… vládcové stepí… lvi!“

„Tak sem dejte ty pochodující salámy!!!“ přeřval Rozčtvrť vyvolávače. „Dejte je sem a já je rozčtvrtím klidně i holejma rukama! Tak pojďte!“ rozběsnil se. V koutcích úst se mu objevila pěna.

Skřípání a cinkání, které zaznělo jako odpověď se v jásotu mnohohlavého a mnohohlasého (to není totéž, i břichomluvci se chodí bavit do arény) davu téměř ztratilo. Znamenalo to, že se otvírají brány ke zvěřinci. Ven vyběhly čtyři šelmy, svalnaté a zřejmě docela hladové. Jejich řev, kterým přivítali své obecenstvo, rozhodně hladově zněl.
Barbaři se postavili zády k sobě a čekali. Lvi je začali pomalu obcházet. Cítili se docela nejistě. Všichni čtyři byli veteráni zdejší arény, v jejich žaludcích už skončilo nemálo nešťastníků. Jenomže ti většinou zběsile ječeli, prosili, snažili se utéct po příkrých stěnách arény, nebo jen bez hnutí leželi na zemi a tiše vzlykali.
Jenomže tahle potrava zřejmě o takovém předepsaném chování neslyšela. Z jejich verze scénáře to zřejmě vyškrtli. Stáli přikrčení, svaly napjaté. Jedna potrava vydávala zvuky stejně jako předchozí oběti. Jenomže mnohem hlasitější a útočnější. Lvi řevu moc nerozuměli, ale měli pocit, že by se jim to asi nelíbilo. Byli z toho nervózní, zvláště jeden, kterému se střevní chřipka nakonec přece jenom nevyhnula. A výkřiky staršího barbara jeho žaludeční nervozitu ještě zvyšovaly. Bouření v jeho střevech nabíralo na intenzitě, i když toho poslední dny moc k jídlu neměl.

„Já jim dám!“

vztekle drtil mezi zuby nadávky a vyhrůžky Rozčtvrť. Zatínal pěsti a z uší se mu málem kouřilo. To, že mu nevrátili jeho sekeru a že ho nahnali do arény skoro nahého, mu náladu změnilo z běžné krvežíznivé pochmurnosti na stav téměř šíleného berserkra. Jeho syn si zatím protahoval tělo a procvičoval svaly. Ne pomocí cviků nějakého vražedného bojového umění, jak se někteří diváci domnívali, ale tanečními cviky, které se naučil v amatérském baletním kroužku. Podle své vášně si dokonce zvolil i jméno. To bylo právě předmětem debaty mezi zasvěcenci v hledišti. Typické jméno barbara popisovalo jeho nejoblíbenější způsob likvidace protivníků. Takže se v hledišti několikrát ozvala (s různými jazykovými variantami) věta typu: „To je jako utancuje k smrti? Postaví se jim na hlavu začne tancovat?“

„A je mi ctí představit dva proslulé válečníky, neohrožené bojovníky, barbary z proslulého klanu Jámufláknu, otce a syna, kteří se rozhodli předvést vám svou neohroženost a bojovnost, představuji vám Rozčtvrtě a Baleta!“ Hlas vyvolávače zesílený mohutnou trubkou z mosazi proletěl arénou a vyvolal mohutnou vřavu. Dav byl nadšený, málokdy se v aréně objevovali opravdoví bojovníci. A už jenom pohled na dva mohutné bojovníky oděné pouze v bederních rouškách napověděl i těm neinformovaným, že tohle bude mnohem lepší šou, než obvyklá sorta v aréně. Ti se po aktivní stránce většinou zmohli jenom na žalostné výkřiky a prosby.

Po městě začala armáda vyvolávačů informovat veřejnost o změně v programu zábavy v aréně. Barbaři měli všeobecně dobrou pověst, co se masakrů týče. O zuřivém klanu Jámufláknu slyšela většina pravidelných návštěvníků a někteří zasvěcení znala i jméno Rozčtvrť. A tak navzdory fámám o vyhynutí zvířat ve zvěřinci mířil k aréně silný proud návštěvníků, kteří se těšili na krvavou podívanou a především na výhry ze sázek.

„Výborně!“ v hlase byla znát úleva. „Takže jsme domluveni. Přineseme vám nějaké jídlo a za pár hodinek se do toho pustíte…“
„Hodně žrádla! A víno!“ poručil si Rozčtvrť, zřetelně spokojený sám se sebou.
Dveře se zavřely. Balet se obořil na otce: „Do čeho jsi nás to zase dostal, tati? Uvědomuješ si to?“
„Co se čílíš, synátore? Si mysliš, že tady v tomdle městě trpajzliků na nás někdo má? Je klidně všecky umlátím.. eh hlavou třeba.“
„Ale tady se nebojuje muž proti muži, zapomněls? Jak mluvil o zvířatech? Uvědomuješ si to?“
„Nějaký blbý hafany klidně naškubu holejma rukama..“ kasal se Rozčtvrť a protáhnul si klouby. „Dostane po rypáku a jakej byl, nějakej blbej zvířo. He he. Lehne hned.“ Aby dodal svým slovům důraz, praštil pěstí do zdi. Ofouknul si prach z kloubů a zálibně si prohlížel důlek ve zdi.
„Jenomže oni tady mají nějakého šíleného vynálezce, který chrlí jedno šílené zvíře za druhým! Nemůžeš vědět, jakou potvoru na nás pošlou!“
„To je mi u zadního otvoru,“ ohlásil svůj názor Rozčtvrť a podpořil se zmíněným otvorem. „Ani za todle my ty jejich mrchy nestojí. Eště sem nepotkal něco, co by se nedalo rozčtvrtit.“
„Doufejme, že máš pravdu, táto. Ale hlavně doufejme, že nám vrátí zbroj a zbraně, ať máš čím rozčtvrcovat…“

„Tati…“
„Barbare, uvědomuješ si, co mi to říkáš?“
„Zadarmo ani to, pštros nehrabe. Ale dybyste přihodili menší příspěvek na to, moje důchodový poštění, teda pojištění, jó tak to by bylo vo něčem vůplně jinym. Ale jen tak, to ne…“ vrtěl Rozčtvrť smutně hlavou.
„No, barbare, když to říkáš takhle…“ zauvažoval Bossák a chvíli se s někým šeptem dohadoval. Balet se zatím obrátil na otce.
„Tati, to nemyslíš vážně! Vždyť jsme nic neudělali! Musí nás pustit!“
„Drž mlč! Doteď se to dělalo po tvym a kam sme se dostali, he? Teď se to bude dělat po mým a to tak, že krvavě.“
„Takže, barbaři?“
„To teda berem, dyž přihodíte…“ Rozčtvrť chvíli studoval prsty na ruce a pak prohlásil: „… pět tisíc…“ podíval se na druhou ruku a opravil se: „Teda deset tisíc toláčů, tak vám ten masakr předvedeme. Jo…Masakr…“ prohlásil zasněně.
Po chvíli šeptání Bossák prohlásil: „Tady Stadiánoslav, majitel arény, říká, že si nemůže dovolil zaplatit víc než tisíc…“
Rozčtvrť zavrčel a okázale zatnul krční svalstvo, stejně nabouchané, jako zbytek těla.
„Teda tisíc… dva tisíce… éé, každému z vás. Musíte pochopit, že má značné náklady – na stravu zvířat, pohřebné zřízencům…“
„Tak teda jo!“ zaduněl Rozčtvrťův hlas.

Aréna.

„ To zní jako nádhernej masakr!“ Ta myšlenka zřejmě Rozčtvrtě zaujala.
„Vy dva jste Rozčtvrť a Balet Jámufláknu. Jeden známý kriminálník a druhý bezpochyby začínající, ale naše město je tak velkorysé, že vám nabízí tuhle možnost.“
„Na druhou stranu,“ prohlásil s nepostřehnutelnou lstivostí v hlase Rozčtvrť, „sem si už dlouho nevyzkoušel ten trik se škubnutím krčních svalů, až se tento… ten špagát přerve. Mě už třikrát popravovali špagátem, ale dycinky boží soud rozhod jináč… Asi to mám u bohů dobrý, dyž jim furt posílám všecky ty věřící. A taková aréna, to by mohla bejt docela to, sranda. Akorát že by sem se asi zpotil jak prase. A já mám v poslední době nějak to, problémy s podvýživou, bysem moc zhubnul. Nee, se honit dokola tam a zpátky se zvířátkama nebo co tam máte, to už není pro mě starýho chlapa. To asi rači zkusim ten špagát, jak ste povídal.“ Rozčtvrť se neuvěřitelně rozpovídal. V životě měl dvě lásky. Masakr a peníze. A tohle smrdělo oběma.

„Říkal jsem ticho! Za vaši drzost bych vás měl popravit, ale objevila se tady ještě jedna možnost. Půjdete do arény!“
„Cože?!“ zařvali oba barbaři.
„Půjdete do arény,“ pokračoval poněkud otřeseně Bossák. Ve zvěřinci se rozmohla nějaká otravná choroba a polovička zvířat je tak vyčerpaná, že se nedokážou ani vy to… vytentovat. Ale lidi se chtějí bavit, sjeli se na dnešní představení z celého okolí a asi by zdemolovali arénu, kdyby se nic nedělo. Takže vystoupíte vy dva. Předvedete pořádnou šou a my vám vrátíme věci, dokonce i ty peníze, které jste ukradli zatím neznámo kde…“
„Nic jsme neukradli,“ ohradil se Balet.
„Nepřerušujte mě, barbaři! Vyvedeme vás z města a necháme vás jít. Tak velkorysou nabídku nedostanete nikde jinde, jenom v našem osvíceném městě. Všude jinde by vám dali špagát kolem krku a to samé uděláme my, jestli nepůjdete do arény. Do arény totiž můžou jenom dobrovolníci a otroci. Takže co, barbaři? Chcete konopnou ozdobu na vaše odporně přerostlé krky, nebo arénu?“

V cele se na chvíli rozhostilo ticho. Porušilo ho až zaskřípění odsouvané závory. Oba barbaři se bleskově otočili ke dveřím. Ty se pomalu otevřely a odhalily spoustu kuší. Pochopitelně natažených a namířených, o ostrých šipkách nemluvě.

„Já se jmenuju Bossák. Velitel Bossák. To znamená že velím tady těm lidem kolem, starám se o bezpečnost ve městě a jmenuju se Sámtorád Bossák. Doufám, že to chápete, barbaři!“ Majitel hlasu nebyl vidět, ale pokud by se měla jeho postava odhadovat podle hlasu, nebo spíše hlásku, nebylo to nic divného. Zřejmě by se bez větších problémů schoval za kamenem střední velikosti nebo trsem trávy.
„No konečně,“ zabručel Balet. „Poslyšte, pane veliteli Bossáku, tohle je jedno velké nedorozumění…“
„Ticho!“ zapištěl Bossák. „Jste neuvěřitelně drzí, barbaři! Pokusit se vykrást První městskou…“
„Ale my ji nechtěli…“

Cela byla poměrně prostorná,

místo oken měla jen několik větracích otvorů a dveře byly celé z hrubého ocelového plátu.
„Todleto synu vypadá pěkně blbě,“ okomentoval to Rozčtvrť. „Sme je asi přece jenom měli vykydlit hned, teďkonc to pude asi dost těžko, dyž nám vzali i plechy. Ty zdi sou sice hrubý,“ pátravě přejížděl zrakem po stěnách. „Ale myslim, že je dokážu prorazit,“ přejel si Rozčtvrť rukou vrchol hlavy. „Akorát že tady nějak nemám místo na tendle, na pořádnej rozběh. Tady fakt hlavou zeď neprorazíš,“ posmutněl. Ale pak se mu oči rozzářily. „Ty dveře, to je možná jiný kafe, to bysem…“
„Zatím si šetři síly, tati. Nejdřív to zkusíme po dobrém.“
Rozčtvrť si jenom odfrknul. Pak začal bušit na dveře pěstmi a řvát: „Buďto nám doneste něco k žrádlu, nebo nás pusťte ven! A to tak že hned! Jinak vám z toho udělám kůlničku na železo, teda na dříví,“ opravil se.
„Tati, snažím se přemýšlet,“ podíval se na něj Balet vyčítavě.
„Ty bys taky akorát furt todle, přemejšlel! A kdybys nepřemejšlel, bysme tu nebyli, to jo. To ty tvý divný nápady! Tati, pojď do banky! Tati, vzdej se policajtům! Měl bych ti nařezat, stejně jako dyž si byl malej a nasral si mě!“

Za pomocí posil (vybavených spoustou dalších kuší) donutili strážní barbary ke svlečení zbroje (nikdo si netroufal udělat to osobně) a pak je opět pod hrozbou zježkovatění strčili do cely pro zvláštní případy, kam se zavírali golemové, obři, mutanti a barbarští hrdinové. To už začal být nepokojný i barbar Balet, který se neustále dožadoval, aby byli předvedeni před velitele.

Z banky

vyšla skupina dvou barbarů s ozbrojenou eskortou a zamířila k nedaleké strážnici. Mladý barbar kráčel s klidem a uvolněně, zatímco starý kolem mrskal očima, kterýma každého na dohled svlékal z kůže. Politix zatím přemýšlel, že si koupí krejčovský metr a začne odstříhávat dny do konce závazku. Z takovýhle případů (i když tenhle snad dopadne dobře a možná z toho dokonce bude nějaká sláva, zajmout barbary z klanu Jámufláknu) vznikají infarkty, žaludeční vředy a především hluboké sečné nebo bodné rány. Karavana však k velké úlevě všech zúčastěných (snad kromě Rozčtvrtě, který nepřestal doufat v menší masakr) dorazila ke strážnici bez nehody.

„Třeba z někoho vyvodíme jeho játra!“ dodal krvežíznivě (a trochu zasněně) Rozčtvrť. Na amputaci vnitřních i vnějších orgánů byl specialista pro většinu známých živých druhů. I když je třeba dodat, že u Homo Sapiens dosahovaly jeho zákroky mnohem vyšší kvality.
„Ano pane, hned to bude, pane,“ řekl nepřítomně Politix a v duchu si ještě jednou probíral slova mladého barbara. „Éé, vy v tom vaku máte peníze?“
„Pochopitelně. Třicet pět tisíc stříbrných tolarů. A jestli bude chybět jenom jeden jediný…“
„A na co jste pak šli do banky? Ne, já už nechci nic slyšet,“ chytil se Politix rukama za hlavu. Tedy levou rukou, tou pravou se praštil kuší do helmy a střelil přímo mezi nohy fresky, která zdobila strop. „Já vás teď odvedu,“ rychle se zklidnil, protože v očích Rozčtvrtě Jámufláknu zachytil nebezpečný záblesk. „S vaším laskavým svolením vás odvedu ke svému nadřízenému, veliteli Bosákovi a ten ať si to s vámi vyřídí, jak bude chtít.“
Politix oznámil komunikátorem na stanici: „Dva zatčení, odvádíme je k veliteli,“ a způsobil tak další záplavu na kalhoty strážného v komunikační centrále. Tentokrát to byla káva, která moc stopy zanechává. Ale byla právě čerstvě uvařená a tedy VELICE horká.

Ta sekera

„je rodinná to, památka! Je v naší rodině už celou to, degeneraci, po tom co sem si svoji starou zničil vo jednoho blbýho golema tak, že by se dala používat na šlehání toho, šlehačky! Tak byla zkroucená, mrcha! Tudletu mi dělal nejlepší zbrojíř v celý blbý Akátonii. Lepší už nikdy neudělá!“
„Protože jsi mu dal za to anatomicky tvarované toporo falešný tolar a když ti začal nadávat, hned jsi ho tou sekerou rozčtvrtil. To bylo hodně nevychované…“ poznamenal Balet a sledoval strážného, který zjistil, že barbarův pytel uzvedne jenom oběma rukama.
„To byla naprosto legální tamto, sebeobrana! Přesně podle těch… pagrarafů, jak si mi je tenkrát vysvětloval!“ ohradil se Rozčtvrť, ale moc jistoty v jeho hlase nebylo.
„To už byla nepřiměřená sebeobrana, táto,“ povzdechl si Balet. „On tě napadl slovy a ty jsi se bránil sekerou. No,“ obrátil se na Politixe, „myslím si, pane důstojníku, že byste nás měl odvést za nějakou oprávněnou osobou, které bychom celé to nedorozumění vysvětlili. Upozorňuju ale, že jestli bude v mém vaku jen jediná mince chybět, vyvedeme z toho patřičné důsledky.“

Málem mu začaly rezavět kalhoty, když barbar prudce škubnul rukama dopředu. Strážný s okovy pravděpodobně bude korozí později obtěžován, ale i s mokrýma kalhotami (ještě že vlněné spodky tak dobře sají) opatrně připevnil okovy na mohutná zápěstí před svým obličejem.
Mladší barbar tiše uklidňoval otce: „Jen klid, tati. Zavedou nás za někým kompetentním a ten nás určitě propustí, až mu všechno vysvětlíme.“
„Aby nás ten kontempontentní nějak neto-nezkompontoval…“ zabručel Rozčtvrť, ale pak zaburácel na svého rádoby zatykatele: „Vem mi aspoň přilbu a sekeru, dyž už si na mě pověsil ty blbinky. A ne abys je opalcoval, jinak si je vyleštím tvojí krví, prasečí hlavo!“ Nešťastník se pod slovní vichřicí zapotácel a málem upadnul.
„Policistům bys nadávat neměl, tati,“ pokáral Balet otce. „Ale je pravda, že bych doporučoval slušné zacházení s naším majetkem,“ dodal znatelně ostřejším tónem na adresu druhého strážného, který připevňoval okovy jemu.

A taky se mu nelíbila.

Když k Rozčtvrťovi bojácně přikročil jeden ze členů přepadového komanda s okovy v rukou a omluvně se na něj zadíval, mrštil po něm Rozčtvrť tak vražedný pohled, že by to ocenil i zkušený bazilišek. Strážnému málem zamrzla krev v žilách a ruce s okovy se roztřásly, až začaly řetězy divoce řinčet.
„A to má bejt jako co, u třikrát shnilýho hovna smradlavý vopice?“ zařval Rozčtvrť. Strážný se zapotácel.
„To je…“ Politixovi blesklo hlavou, jak jednoduché by bylo rozkázat pal a pak tvrdit, že se barbaři chystali zaútočit. Jenomže měl pocit, že i notně prošpikovaný barbar (patřící v tom okamžiku spíše ke klanu cedníků nebo ježků) by mu ještě stačil nějak ošklivě ublížit. Jizvy sice dodávají vojenským a policejním představitelům na vážnosti, ale Politixe lechtala (nebo spíše zběsile drásala) představa jedné velké jizvy na místě, kde měl ruku. Nebo třeba krk. A tak sebral veškerou odvahu, představil si svou manželku, jak na něj ječí: „Simone! Ty pitomče! Nenecháš se přece omezovat nějakým barbarem!“ a pokračoval v řeči: „To je obávám se další taková drobná formalitka, víte… každý zatčený musí mít…“ Nějak nedokázal vyslovit slovo okovy nebo řetězy. Pak dostal ale spásný nápad a poněkud podlézavě pokračoval: „Vždyť vám stačí pak jenom cuknout rukama a ten řetěz praskne, kdyby vám snad nějak překážel nebo něco…“ Po čele mu sjela další velká kapka potu a vsákla se do košile, kterou nosil pod zbrojí. Ještě chvíli se bude takhle potit a bude mít pancíř rezavý. Ale to je pořád lepší než aby byl pancíř zacákaný od krve.