A taky se mu nelíbila.

Když k Rozčtvrťovi bojácně přikročil jeden ze členů přepadového komanda s okovy v rukou a omluvně se na něj zadíval, mrštil po něm Rozčtvrť tak vražedný pohled, že by to ocenil i zkušený bazilišek. Strážnému málem zamrzla krev v žilách a ruce s okovy se roztřásly, až začaly řetězy divoce řinčet.
„A to má bejt jako co, u třikrát shnilýho hovna smradlavý vopice?“ zařval Rozčtvrť. Strážný se zapotácel.
„To je…“ Politixovi blesklo hlavou, jak jednoduché by bylo rozkázat pal a pak tvrdit, že se barbaři chystali zaútočit. Jenomže měl pocit, že i notně prošpikovaný barbar (patřící v tom okamžiku spíše ke klanu cedníků nebo ježků) by mu ještě stačil nějak ošklivě ublížit. Jizvy sice dodávají vojenským a policejním představitelům na vážnosti, ale Politixe lechtala (nebo spíše zběsile drásala) představa jedné velké jizvy na místě, kde měl ruku. Nebo třeba krk. A tak sebral veškerou odvahu, představil si svou manželku, jak na něj ječí: „Simone! Ty pitomče! Nenecháš se přece omezovat nějakým barbarem!“ a pokračoval v řeči: „To je obávám se další taková drobná formalitka, víte… každý zatčený musí mít…“ Nějak nedokázal vyslovit slovo okovy nebo řetězy. Pak dostal ale spásný nápad a poněkud podlézavě pokračoval: „Vždyť vám stačí pak jenom cuknout rukama a ten řetěz praskne, kdyby vám snad nějak překážel nebo něco…“ Po čele mu sjela další velká kapka potu a vsákla se do košile, kterou nosil pod zbrojí. Ještě chvíli se bude takhle potit a bude mít pancíř rezavý. Ale to je pořád lepší než aby byl pancíř zacákaný od krve.