Utěšoval se, že v případě medvědovy porážky dostane alespoň něco málo za sázky. Snad to bude dost na nového, i když nevycvičeného medvěda. Medvěd se s bručením objevil v aréně a postavil se na zadní. Dosahoval do výšky skoro čtyř metrů. Rozčtvrť se mu nadšeně hrnul vstříc.
„Hele, synku! Nový kožich pro mámu!“
„Táto, ten druh je skoro vyhynulý! Neměl bys ho zabíjet jen tak pro zábavu! A máma stejně kožichy nenosí.“ Balet se přesto vydal pomalu k medvědovi, pro případ, že by si otec ukousnul větší sousto, než by dokázal umlátit hlavou. A tohle sousto mělo kromě krásného kožichu mohutné čelisti plné zažloutlých zubů.
Medvěd však o boj nejevil velký zájem. Tedy přesněji řečeno, jeho bojovnost ho už docela přešla. Na nějaké fikané chvaty byl medvěd příliš velký a těžký. Několik úderů pěstmi a především hlavou z něj ale veškerou agresivitu rychle vyprášilo. Jeho váha ho zachránila před něčem horším, než byla pořádná nakládačka. Když pochopil, že ho zachrání jenom útěk, ani veškerá Rozčtvrťova snaha ho nezastavila, pouze zpomalila. Když se medvěd z poloviny procpal do tunelu, který mu ošetřovatel otevřel, Balet chytil otce a domlouval mu: „No tak, tati… už má dost, nech ho!“
Rozčtvrť neochotně souhlasil a pustil medvěda za kratičký ocásek. Několikatunové chlupaté torpédo se konečně osvobodilo a narazilo hlavou do zdi. Rozčtvrť začal vykřikovat: „Tak nám ještě něco pošlete! Nebo nás pusťte, mám žízeň! Grr!“