„Tati…“
„Barbare, uvědomuješ si, co mi to říkáš?“
„Zadarmo ani to, pštros nehrabe. Ale dybyste přihodili menší příspěvek na to, moje důchodový poštění, teda pojištění, jó tak to by bylo vo něčem vůplně jinym. Ale jen tak, to ne…“ vrtěl Rozčtvrť smutně hlavou.
„No, barbare, když to říkáš takhle…“ zauvažoval Bossák a chvíli se s někým šeptem dohadoval. Balet se zatím obrátil na otce.
„Tati, to nemyslíš vážně! Vždyť jsme nic neudělali! Musí nás pustit!“
„Drž mlč! Doteď se to dělalo po tvym a kam sme se dostali, he? Teď se to bude dělat po mým a to tak, že krvavě.“
„Takže, barbaři?“
„To teda berem, dyž přihodíte…“ Rozčtvrť chvíli studoval prsty na ruce a pak prohlásil: „… pět tisíc…“ podíval se na druhou ruku a opravil se: „Teda deset tisíc toláčů, tak vám ten masakr předvedeme. Jo…Masakr…“ prohlásil zasněně.
Po chvíli šeptání Bossák prohlásil: „Tady Stadiánoslav, majitel arény, říká, že si nemůže dovolil zaplatit víc než tisíc…“
Rozčtvrť zavrčel a okázale zatnul krční svalstvo, stejně nabouchané, jako zbytek těla.
„Teda tisíc… dva tisíce… éé, každému z vás. Musíte pochopit, že má značné náklady – na stravu zvířat, pohřebné zřízencům…“
„Tak teda jo!“ zaduněl Rozčtvrťův hlas.