„A jako první…“ rozléhal se zesílený hlas arénou, „aby se mohli bojovníci trochu rozehřát… nastupují naši šampióni z minula…divocí… nezkrotní… vládcové stepí… lvi!“

„Tak sem dejte ty pochodující salámy!!!“ přeřval Rozčtvrť vyvolávače. „Dejte je sem a já je rozčtvrtím klidně i holejma rukama! Tak pojďte!“ rozběsnil se. V koutcích úst se mu objevila pěna.

Skřípání a cinkání, které zaznělo jako odpověď se v jásotu mnohohlavého a mnohohlasého (to není totéž, i břichomluvci se chodí bavit do arény) davu téměř ztratilo. Znamenalo to, že se otvírají brány ke zvěřinci. Ven vyběhly čtyři šelmy, svalnaté a zřejmě docela hladové. Jejich řev, kterým přivítali své obecenstvo, rozhodně hladově zněl.
Barbaři se postavili zády k sobě a čekali. Lvi je začali pomalu obcházet. Cítili se docela nejistě. Všichni čtyři byli veteráni zdejší arény, v jejich žaludcích už skončilo nemálo nešťastníků. Jenomže ti většinou zběsile ječeli, prosili, snažili se utéct po příkrých stěnách arény, nebo jen bez hnutí leželi na zemi a tiše vzlykali.
Jenomže tahle potrava zřejmě o takovém předepsaném chování neslyšela. Z jejich verze scénáře to zřejmě vyškrtli. Stáli přikrčení, svaly napjaté. Jedna potrava vydávala zvuky stejně jako předchozí oběti. Jenomže mnohem hlasitější a útočnější. Lvi řevu moc nerozuměli, ale měli pocit, že by se jim to asi nelíbilo. Byli z toho nervózní, zvláště jeden, kterému se střevní chřipka nakonec přece jenom nevyhnula. A výkřiky staršího barbara jeho žaludeční nervozitu ještě zvyšovaly. Bouření v jeho střevech nabíralo na intenzitě, i když toho poslední dny moc k jídlu neměl.