Cela byla poměrně prostorná,

místo oken měla jen několik větracích otvorů a dveře byly celé z hrubého ocelového plátu.
„Todleto synu vypadá pěkně blbě,“ okomentoval to Rozčtvrť. „Sme je asi přece jenom měli vykydlit hned, teďkonc to pude asi dost těžko, dyž nám vzali i plechy. Ty zdi sou sice hrubý,“ pátravě přejížděl zrakem po stěnách. „Ale myslim, že je dokážu prorazit,“ přejel si Rozčtvrť rukou vrchol hlavy. „Akorát že tady nějak nemám místo na tendle, na pořádnej rozběh. Tady fakt hlavou zeď neprorazíš,“ posmutněl. Ale pak se mu oči rozzářily. „Ty dveře, to je možná jiný kafe, to bysem…“
„Zatím si šetři síly, tati. Nejdřív to zkusíme po dobrém.“
Rozčtvrť si jenom odfrknul. Pak začal bušit na dveře pěstmi a řvát: „Buďto nám doneste něco k žrádlu, nebo nás pusťte ven! A to tak že hned! Jinak vám z toho udělám kůlničku na železo, teda na dříví,“ opravil se.
„Tati, snažím se přemýšlet,“ podíval se na něj Balet vyčítavě.
„Ty bys taky akorát furt todle, přemejšlel! A kdybys nepřemejšlel, bysme tu nebyli, to jo. To ty tvý divný nápady! Tati, pojď do banky! Tati, vzdej se policajtům! Měl bych ti nařezat, stejně jako dyž si byl malej a nasral si mě!“