Vládci zvířat se příšerně motala hlava. Dopad řečenou částí těla na dubovou lavici stavu jeho obluzenosti jenom napomáhal. Chvíli stál na nejistých nohách, pak se pozvracel a omdlel.

Zatímco se nadšeným publikem probíjelo několik zřízenců s kopími a sítěmi, aby cenného lva zachránili před davem, nadšený Rozčtvrť honil posledního lva po aréně a snažil se mu zabránit v útěku do spásného tunelu.
„Uškrtím tě tvým vlastním ocasem, ty mizernej chlupatej parchante,“ vykřikoval Rozčtvrť. Obecenstvo ho vydatně povzbuzovalo.

V pořadatelské lóži zatím nabíral majitel arény Stadiánoslav slzy k pláči. Jeho blízký přítel Bossák ho marně utěšoval.
„Jsem na mizině! Polovina zvířat se mi usrala k smrti a zbytek zlikvidují ti dva šílenci. Co tě to jenom napadlo, Sámtoráde. Zničil jsi mě!“
„Myslel jsem, že ty tvoje potvory za něco stojí,“ vypískl Sámtorád Bossák. „Nebul. Ti lumpové někde ukradli pětatřicet tisíc ve stříbře. Zaplatíme ti škodu. A podívej se, jaký to má úspěch! I král se baví,“ ukázal tenkým prstíkem na královskou lóži, odkud se ozývalo královské nadšení.
„Tvůj nápad má ale jeden háček! Slíbil jsi jim, že jim to vrátíš.“
„Když přežijí.“
„A vypadá to snad, že by je najednou sklátila chřipka? Protože sežrat se nenechají!“
„A co ta nová potvora, kterou jsi dostal jako dárek od Živomicha?“
Stadiánoslav si otřel oči a s nadějí se podíval na Bossáka. „Máš pravdu. Původně to měla být překladatelská papouškobotnice, ale vypadá to na pořádného zabijáka. V aréně jsme ji ještě nezkoušeli, ale měl by to zvládnout!