„Výborně!“ v hlase byla znát úleva. „Takže jsme domluveni. Přineseme vám nějaké jídlo a za pár hodinek se do toho pustíte…“
„Hodně žrádla! A víno!“ poručil si Rozčtvrť, zřetelně spokojený sám se sebou.
Dveře se zavřely. Balet se obořil na otce: „Do čeho jsi nás to zase dostal, tati? Uvědomuješ si to?“
„Co se čílíš, synátore? Si mysliš, že tady v tomdle městě trpajzliků na nás někdo má? Je klidně všecky umlátím.. eh hlavou třeba.“
„Ale tady se nebojuje muž proti muži, zapomněls? Jak mluvil o zvířatech? Uvědomuješ si to?“
„Nějaký blbý hafany klidně naškubu holejma rukama..“ kasal se Rozčtvrť a protáhnul si klouby. „Dostane po rypáku a jakej byl, nějakej blbej zvířo. He he. Lehne hned.“ Aby dodal svým slovům důraz, praštil pěstí do zdi. Ofouknul si prach z kloubů a zálibně si prohlížel důlek ve zdi.
„Jenomže oni tady mají nějakého šíleného vynálezce, který chrlí jedno šílené zvíře za druhým! Nemůžeš vědět, jakou potvoru na nás pošlou!“
„To je mi u zadního otvoru,“ ohlásil svůj názor Rozčtvrť a podpořil se zmíněným otvorem. „Ani za todle my ty jejich mrchy nestojí. Eště sem nepotkal něco, co by se nedalo rozčtvrtit.“
„Doufejme, že máš pravdu, táto. Ale hlavně doufejme, že nám vrátí zbroj a zbraně, ať máš čím rozčtvrcovat…“