Svalová vlákna tvořící sval jsou výkonným orgánem motorického (hybného) neuronu. Svalové vlákno přeměňuje chemickou energii v energii mechanickou. Projevem je pak svalová práce - tah na šlaše. Místo, ve kterém se připojuje axon synapticky ke svalovému vláknu nazýváme motorickou ploténkou. Vzruch vzniklý na membráně nervové buňky přenesený axonem podráždí membránu svalového vlákna v místě motorické ploténky, rozšíří se do okolí, až postihne povrch celého vlákna. Tím se celé vlákno zkrátí. A protože je toto vlákno spojeno s vláknem šlachy, projeví se podráždění tahem šlachy, která pak může pohybovat částí pohybového orgánu, na níž se upíná. Tak například zkrácení svalových vláken dvouhlavého svalu pažního (m.biceps) se projeví tahem šlachy v místě loketní jamky a výsledkem je flexe lokte přitažením předloktí. Budou-li na motorickou ploténku dopadat z axonu v rychlé sprše vzruchy s minimálním intervalem, pak na šlaše jednotlivé stahy již nejsme schopni rozeznat. Vlákno svalové zůstává trvale staženo a šlacha napjata (tetanický stah). Přívodní axon se za prostupu svalem štěpí na určitý počet větévek, z nichž každá je spojena s jedním svalovým vláknem. Proto se vzruch vedený axonem také rozštěpí na několik kvant, které dopadají na příslušné motorické ploténky.

sval

Například v šikmém svalu lýtkovém (m.soleus) je převaha vláken tonických ve srovnání s dvojhlavým lýtkovým (m.gastrocnemius). Trupové svalstvo má více tonických vláken než svalstvo končetinové, což souvisí s prací izometrickou resp. izotonickou. Excentrickou aktivací se sval protahuje, aktivací izokinetickou se jeho délka mění závisle k průběhu pohybu.
Při jakékoli svalové práci vzniká teplo. Teplo o zlomek předchází mechanické činnosti svalové (chemické reakce uvolňují energii k této činnosti), teplo činnost provází a teplo přetrvává i po jejím skončení. Teplo před zahájením práce a při jejím průběhu nazýváme teplem iniciálním (úvodním), teplo svalem uvolněné po skončení práce teplem opožděným.

Práce svalu

se jeví ve dvou formách. Při isometrickém stahu sval nekoná vnější práci; délka svalu se nemění. V organismu se tato práce uplatňuje k překonávání gravitačních sil - tedy k vzpřímenému postoji. Naproti tomu isotonický stah způsobí zkrácení svalu; sval je schopen konat vnější práci. Tento typ svalové činnosti se uplatňuje při chůzi, běhu, manuální práci apod. U nižších živočichů mají tyto formy svalové činnosti i svůj morfologický podklad. Například u ptáků nacházíme odděleně svaly červené a světlé. Červené svaly pracují pomaleji, světlé rychleji. U člověka takové odlišení neexistuje. Přesto však i zde existují vlákna, která se od sebe liší: vlákna fázická a vlákna tonická. Fázická vlákna reagují rychle a intenzivně. Záškub trvá krátkou dobu, je vydatný a brzy se vyčerpá. K udržení tetanického stahu je třeba série vzruchů rychle jdoucích za sebou. U vláken tonických je záškub pomalejší a ne tak intenzivní. Po skončení aktivity přetrvává ještě určité kvantum napětí. K udržení stahu stačí menší frekvence vzruchů. Proto silnější impulsy mohou zapříčinit kontrakturu (stažení, zkrácení). V každém svalu jsou tato vlákna zastoupena v různém poměru.

Kromě cukru mohou být pro sval zdrojem energie také lipidy. Cukr má však tu výhodu, že je v období klidu přímo ve svalu skladován, a je tedy ihned k dispozici, zatímco tuk se nejprve musí uvolnit za zásobních oblastí a musí nejdřív dojít k jeho rozkladu v játrech, pak teprve jej může sval použít. Když svalová činnost skončí, přetrvává uvolňování energie z těchto živin. Té je využito k nové přípravě cukru glykogenu, který má větší množství potenciální energie a je lépe vhodný k uložení zásob pro svalovou práci.

V játrech

je převážně přeměněna zpět na cukr. Působíme-li na takto unavený sval přívodem kyslíku ve větším množství, kyselina mléčná se složitou reakcí mění na CO2, H2O a navíc volnou energii sloužící k obnově ATP. Z toho vyplývá, že sval je schopen vykonávat maximum své možnoti pouze za přístupu kyslíku. Množství kyslíku limituje množství svalem vykonané práce. Po maximální svalové práci zůstává spotřeba kyslíku zprvu dál vysoko nad množstvím, které je zapotřebí pro sval v klidu, třebaže sval již nepracuje. Postupem času spotřeba O2 pomalu klesá. Na klidovou úroveň se vrací zhruba za 1/2 - 2 hodiny. Kyslíkovým dluhem rozumíme rozdíl objemu spotřebovaného kyslíku po skončení svalové činnosti a objemem spotřebovaným svalem v klidu ve stejném časovém limitu.

A tak se střídají zóny:

A-H-A-I-Z-I-A-H-A-I-Z-I ... atd. Při pozorování v elektronovém mikroskopu, kdy sval pracoval, se ukázalo, že při pohybu zůstává velikost pásu A beze změny, rovněž tak pásu I. Svoji šíři mění pás H. Změna délky vlákna se děje tedy v této oblasti tak, že pásy A a I klouzají přes sebe.
Štěpením makroergních vazeb, změnou ATP na ADP a fosfát vzniká volná energie, která se projeví svalovou funkcí. Glukóza se svým rozkladem též stará o vznik energie, která slouží znovu ke vzniku ATP. Po dalším štěpení vzniká opět volná energie k svalové činnosti. Za anerobních podmínek vzniká kyselina mléčná. Po určitou dobu může tedy sval pracovat i bez přítomnosti kyslíku. Ovšem nahromadění kyseliny mléčné způsobí rychlý nástup únavy. Při maximální svalové práci však nikdy nekryje kyslík nároky činného svalu, proto se kyselina mléčná rovněž hromadí ve svalech a proniká do oběhu krevního.

Kosterní sval

tvoří dlouhá válcovitá vlákna v délce 1 - 40 mm o průměru 50 - 100 i více μ (mí). Každé svalové vlákno obsahuje množství ještě menších vláken - svalových fibril o síle 1 - 2 μ. Tyto fibrily jsou uloženy paralelně vedle sebe v buněčné hmotě (sarkoplasmě). Svalové vlákno je obaleno buněčnou blankou (sarkolemou). Svalové fibrily pod světelným mikroskopem jeví obraz žíhání: střídají se zde proužky světlejší a tmavší, což je dáno lomivostí světla příslušné struktury. Odtud též pojem příčně pruhovaný sval. Tmavě se jevící pruhy obsahují silně lomivý materiál, který je dvojlomný - anisotropní. Označuje se písmenem A. Světlé pruhy jsou naproti tomu isotropní a nazývají se písmenem I. Uprostřed pruhu A je ještě patrná oblast méně lomivého materiálu, která je značena písmenem H (od německého hell - světlý). Obdobně uprostřed světlého pruhu I je proužek značně lomivého materiálu, který se jeví jako tmavý a je značen písmenem Z (z německého Zwischenscheibe - mezikotouč).

Energetika pohybu je podmíněna konstantním systémem zajišťující potřebné látky jak pro systém řídící, podpůrný (skelet, klouby, vazy) i výkonný (svaly). Nervové buňky a vlákna spotřebovávají kyslík a uvolňují CO2. Mozek sám obsahuje mnoho bílé hmoty s nízkým metabolismem. Naopak rychlost výměny látkové a krevního obratu šedé hmoty zhruba odpovídá obratu plně zatíženého kosterního svalu. Pro využití glukózy mozkem a celé neurální soustavy jako základního zdroje energie je nezbytný ve fosforylované formě thiamin (vitamin B1). Nervový vzruch způsobují vlákna uvolňující acetylcholin (motorická), jiná pak adrenalin (postgangliová vlákna sympatiku). Pro vznik acetylcholinu v mitochondriích neuronu je kromě bazálních enzymů, cholinu (sloučenina kvarterního dusíku) nezbytná právě glukóza. Z místa svého působení je acetylcholin odstraněn cholinesterázou (vzniká znovu cholin a kyselina octová), zbytek difunduje. Při nervosvalovém přenosu na motorickou ploténku má vliv momentální koncentrace draslíku. Nízká jej snižuje, vysoká hyperpotencuje (až tetanické stahy).

Pribramova teorie hovoří o ukládání do paměti na principu holografie. K vytvoření paměťové fixace je zde zapotřebí spojení dvou energií. Jednou je smyslová aference do kůry, druhá vzniká aktivací limbického systému. Tato interference se vytváří na více místech současně, fixuje se zrcadlově do obou hemisfér, byť s menším množstvím podrobností. Nerozsáhlý lokální úrazový defekt proto takto vzniklé vazby nemusí zcela postihnout, to by se stalo, kdyby spoje byly uloženy topicky přísně. Že pro utvoření paměťových spojů je vždy nutná jistá emotivní aktivita limbického systému ostatně zjistil již Pavlov, když vyvoláním experimentální neurózy u psů se u nich přestaly utvářet podmíněné reflexy.

je hlavním sídlem vyšší nervové činnosti. Řada jejích základních programů je geneticky zakotvena a fixována. Ostatní vznikají postupně vývojem a zráním organismu. Jakým způsobem není dosud přesně známo. Pavlov vysvětloval tento proces pevnou vazbou dvou zcela odlišných podnětů v časové souvislosti a za bdění organismu - podmíněný reflex. Vznik a pevnost spojů je různá a individuální. V koře mozkové se během individuálního vývoje vytvoří množství podmíněných reflexů. Některé zanikají, vznikají však další, což opět souvisí s vývojem individua. Utvářejí se asociace, což je vzájemná vazba dvou neúčinných podnětů, takže nejsou splněny podmínky podmíněného reflexu. Kromě uvedených se vytvářejí ještě další vazby (habituace, percepce, reiterace, impregnace atd.), které společně utvářejí složitý mechanismus činnosti, jak se pak prakticky projevuje. Výsledkem je motivace k činnosti (z projekcí zrakových, sluchových, vzpomínky, obranné reakce apod.), cílená činnost, obratnost, individualita pohybových automatismů atd.

je hlavním sídlem vyšší nervové činnosti. Řada jejích základních programů je geneticky zakotvena a fixována. Ostatní vznikají postupně vývojem a zráním organismu. Jakým způsobem není dosud přesně známo. Pavlov vysvětloval tento proces pevnou vazbou dvou zcela odlišných podnětů v časové souvislosti a za bdění organismu - podmíněný reflex. Vznik a pevnost spojů je různá a individuální. V koře mozkové se během individuálního vývoje vytvoří množství podmíněných reflexů. Některé zanikají, vznikají však další, což opět souvisí s vývojem individua. Utvářejí se asociace, což je vzájemná vazba dvou neúčinných podnětů, takže nejsou splněny podmínky podmíněného reflexu. Kromě uvedených se vytvářejí ještě další vazby (habituace, percepce, reiterace, impregnace atd.), které společně utvářejí složitý mechanismus činnosti, jak se pak prakticky projevuje. Výsledkem je motivace k činnosti (z projekcí zrakových, sluchových, vzpomínky, obranné reakce apod.), cílená činnost, obratnost, individualita pohybových automatismů atd.

Význam kůry mozkové pro pohyb:

Korové oblasti motorické jsou umístěny v oblasti předního oblouku mozkového. Zde se nacházejí tzv. buňky pyramidové (odtud název hlavní sestupné motorické dráhy). Tyto buňky vysílají své axony jednak k buňkám míšním tak, že část se při své cestě kříží, část zůstává nezkřížena. Kratší axony vedou do podkorových oblastí. Pyramidové buňky v koře mozkové jsou spojeny s buňkami sensorickými. Tyto buňky jsou nejvyššími analyzátory pro informace ascendentní (vzestupné) z jakýchkoli míst v periférii. Nejkratšími z těchto spojů se jeví ty, které mají vliv na tonus proximálních svalů horních končetin, což má praktický význam při obranných pohybech (rychlý zdvih paží před obličej apod.).

Podobně jako retikulární formace má takové zapojení i mozeček, který dostává signalizace především za zraku a sluchu. Svojí činností skutečně připomíná retikulární formaci: účastní se na průběhu pohybu, ovlivňuje svalové napětí, má význam na korelaci pohybu zřejmě systémem zpětné vazby. Řídí souhru svalovou, což je podstatné pro funkci např. okohybných svalů. Jeho porucha se mimo jiné projeví nepřesností při cíleném pohybu (známé zkoušky dosažení ukazovákem špičky nosu); končetiny mají tendenci míjet cíl.

Systém bazálních ganglií

(anatomické struktury podkorové oblasti mozku) a jejich spojení včetně vlivu z kůry mozečku zajišťují složitý automatismus, který descendentními drahami ovlivňuje a řídí činnost motorických buněk v předních rozích míšních. Uvedený systém je ovlivňován a regulován naopak zpětnými drahami z nižších center, z retikulární formace a z kůry mozkové. Výsledkem jsou pohybové automatismy (např. chůze) včetně souhybových automatismů (opět při chůzi - pohyby ramen, paží atd.).
Retikulární formace je neuronová síť rozprostřená v mozkovém kmeni, která propojuje veškeré podkorové útvary a která má spojení i s kůrou mozkovou. Řídí nejen práci svalovou, ale i vegetativní funkce organismu: účastní se řízení prokrvení svalů, do jisté míry zabezpečuje přívod živin, a tím vlastně jakési "energetiky" svalů. Je prakticky vrcholovým orgánem svalového napětí. Řídí spánek, a tím útlum a uvolnění, rovněž bdění a s ním aktivaci, zvýšení svalového tonu. Protože má retikulární formace vzhledem k svému složitému propojení i množství informací z periférie, které její činnost mohou ovlivnit, objevuje se například při bolestivých podnětech ze svalů a z kloubů složitá odpověď: nejen zvýšení tonu svalového, ale může vzniknout až rozsáhlá hypertonie s vegetativní reakcí (bledost, pocení, zvýšená činnost srdeční, zrychlení dechu apod.)

Pohyb na podkorové úrovni:

Na rozdíl od popsaného jednoduchého reflexního řízení na úrovni míšního segmentu existují podstatně složitější reflexní děje buď ve větším množství segmentů, nebo až na podkorové úrovni. Jako příklad slouží posturální (vzpřimovací) reflexy, které zajišťují správnou polohu organismu v gravitačním poli, polohu hlavy, a tím i zraku a sluchu. Změnou polohy hlavy automaticky (pro organismus neuvědoměle) dochází k aktivaci určitých skupin svalových na trupu končentinách, jiné skupiny svalové jsou naopak tlumeny - to vše k zajištění správného vzpřímeného stoje.

Pohyb na míšní úrovni:

Motorický neuron se nachází v předním rohu míšním. Obsahuje nervovou buňku, dendrity a axon, který sahá až ke svalu. Mícha je rozdělena na části, které nazýváme míšními segmenty. Nervová vlákna z jednoho míšního segmentu spolu tvoří smíšený nerv. Jsou to jednak vlákna eferentní, která vedou vzruchy na periférii (např. ke svalu), jednak vlákna aferentní, která vedou z periférie a končí na rozdíl od dráhy motorické, která má buňky v předním rohu míšním, u buněk v zadním rohu míšním. V každém segmentu jsou tyto buňky zadního i předního rohu míšního navzájem propojené. Sledujeme-li aferentní dráhu z periférie, která běží smíšeným nervem k buňkám v zadním, zjišťujeme další možnosti vedení vzruchu:
a) proběhne spojkou k motorickým buňkám předního rohu míšního (podle typu "informace" buď k motorické buňce agonisty nebo antagonisty),
b) pokračuje aferentně vzhůru k mozku. V klidu je trvalá aktivita aferentní dráhy příčinou určitého svalového napětí - reflexního tonusu. Dojde-li k pasivní rychlé změně délky svalu (např. známý úder kladívkem do čéškové šlachy - úponu čtyřhlavého svalu stehenního), prudce se zvýší aferentní signalizace. Spojením zadních buněk míšních s předními se podráždí motorická buňka a eferentní drahou dojde k rychlé změně svalového tonu, který se okem jeví jako záškub, je-li klidový (reflexní) tonus větší, je větší i tento záškub. Tento typický míšní reflex může být navíc ovlivňován jak z periférie, čili jakýchsi "podřízených oblastí" (např. při podráždění kůže apod.), tak i z oblastí nadřízených, tedy z mozku. Na úrovni míšního segmentu dochází tedy k prvnímu stupni řídícího automatismu. Tento automatismus není schopen řídit pohyb cílený, chtěný, jde o automatismus nižší úrovně, který je schopen aktivovat jen jednotlivé svalové skupiny.

Každý neuron

má svoji vstupní část, tzv. receptor, kam přicházejí vzruchy z jiných neuronů, a svoji část výstupní, tzv. efektor, odkud vystupují vzruchy k jiným neuronům nebo k výkonným orgánům - např. ke svalu. Na receptorech neuronu vznikají synapse, tj. skutečné místo přenosu podráždění z neuronu na neuron. tyto spoje mohou působit nejen dráždivě, ale i tlumivě. Synapse nacházíme na těle nervové buňky a na dendritech. Zakončení axonu na místě určení je tedy efektorem neuronu. Axon vede vzruch přenesený z buněčné membrány k výkonnému orgánu různou rychlostí. Motorická vlákna ke kosternímu svalu vedou vzruch rychlostí 100 m/sec a mají ze všech největší průřez.

Membrána

nervové buňky neuronu je schopna vytvářet vzruchy a převádět je. Vzruch se šíří po povrchu této membrány až do svého plného vyčerpání. Chová se tedy podle zákona "vše nebo nic" - vznikne-li jednou, celý děj proběhne až do svého konce. Je zřejmé, že ve stadiu podráždění nemůže membrána, a tím i celý neuron setrvávat. Střídají se klidová období a období vzruchu. Množství uvolnitelné energie je nutno v období klidu nahradit. Nestane-li se tak, nemůže nervová buňka pracovat. Proto pozorujeme, že při sérii vzruchů rychle po sobě vznikajících dochází po určité době k zastavení činnosti. Kromě této specifické funkce má neuron též funkci výživnou, která se děje transportem buněčné protoplasmy (zde axoplasmy) uvnitř buněčného těla do výběžků - dendritů a axonu. Je-li axon ve stadiu lability, tj. ve stavu aktivace, rychlost transportu axoplasmy se zvýší. Je to potvrzením jevu, že funkce neuronu má vliv na výživu vláken vlastních i vláken svalových, ke kterým axon vede.

Funkční anatomie

Pohyb je umožněn funkcí jeho řídících systémů, anatomickými systémy výkonnými (svaly) a podpůrnými (skelet, klouby, vazy) za podmínek jejich energetického zajištění. Pohybový systém člověka je řízen centrální nervovou soustavou na třech úrovních: míšní, podkorové a korové.
Neuron je soubor nervové buňky a jejích výběžků (axonu a dendritů). Nervová buňka má nepravidelný tvar, její tělo vysílá jeden dlouhý štíhlý výběžek - axon (obr.m neuron), který běží periferním nervem až ke svalu, dále vysílá tlusté výběžky, větvící se v blízkém okolí - dendrity. Jednotlivé neurony se navzájem svými výběžky dotýkají. Složitá struktura množství neuronů tvoří nervový systém.

Jakub Arbes

-prozaik, novinář, působil v Národních listech, zajímal se o národnostní a sociální otázky, často vězněn, z Národních listů propuštěn a žil v bídě
Romaneta- malé romány, na počátku záhada, která je odhalována rozumovým jakoby vědeckým způsobem
Newtonův mozek- romaneto- hl. postava Bedřich Wunscher- syn bohatého měšťana, student, nadporučík; vypravěč- student, kamarád Bedřicha, jeho spolubydlící- vypravěčův přítel Bedřich je eskamotér (kouzelník) a zemře v bitvě u Hradce Králové, je těžce raněn do hlavy, po čase však navštíví vypravěče a zve ho na oslavu svého návratu, raněný mozek si vyměnil za Newtonův a sestrojil stroj času, ve kterém promítá minulost zvláště do válek, vypravěč se přihlásí k projíždce, stroj se zničí, vypravěč se probere z komatu

Karolína Světlá

-rozená Johanna Rottová, manžel prof. Mužák- učitel krasopisu, pocházel z vesnice Světlá v Podještědí, Karolína si tuto vesnici oblíbila a podle ní má i pseudonym, psala venkovskou prózu
-vztah k J. Nerudovi- dopisy, hlavními postavami jejích povídek a románů jsou ženy, psala především z Podještědí, její hrdinky často obětují osobní štěstí vyšším ideálům, podle autorky je manželský sňatek nezrušitelný, jako první se pokusila o vytvoření románu
Ještědské romány:
Vesnický román- hl. postava Antoš, který slouží u rychtáře, je velmi pracovitý, po rychtářově smrti si bere rychtářku, aby se vyhnul vojně, ta na něho žárlí, najme si služku Sylvu, aby ho sledovala, mezi A. a S. vznikne láska, ona se o něj i jeho děti stará v době nemoci, rychtářka před smrtí oba prokleje, S. si A. nevezme a odchází do kláštera
Kříž u potoka
Hubička- zhudebnil Smetana, libreta napsala E. Krásnohorská, příběh o lásce Vendulky a Lukáše, spor o hubičku
Černý Petříček- povídka z pražského prostředí, z doby jejího mládí
Zvonečková královna- román s historickou tématikou

Vítězslav Hálek

ve své době uznávaný, psal převážně radostnou poezii
Večerní písně- některé z básní zhudebnil Smetana (Nekamenujte proroky), převažuje milostná lyrika
V přírodě- přírodní lyrika
Na statku a v chaloupce- povídka z venkovského prostředí, soc. rozdíly
Na vejminku- problematika starých lidí
Muzikantská Liduška- soc. nerovnost- dcera ze statku se zamiluje do chudého muzikanta, rodiče ji však přinutí, aby si vzala bohatého sedláka, u oltáře ho odmítne a hledá svého muzikanta, tan se však dal na vojnu, Liduška je nešťastná a zblázní se
Poldík rumař- dobrý člověk, dívka, kterou miloval si vzala jiného, on myslel, že kvůli jeho řemeslu, a proto na řemeslo zanevřel a začal jezdit s koňmi, když jeho bývalá láska ovdověla postaral se o jejího syna