Velitel stráže

Simon Politix v duchu děkoval všem bohům, na které si zrovna dokázal vzpomenout. Ve chvíli, kdy vstoupil (nebo přesněji řečeno vletěl) se svým oddílem do banky a na zbroji barbarů spatřil stylizovaný znak rozdrcené pěsti, místo připraveného výkřiku ze sebe málem vydal něco úplně jiného. Hmatatelnějšího, než zamýšlený výkřik. A také z přesně opačného otvoru. O barbarech z klanu Jámufláknu už něco slyšel. A velitelem stráže se stal jenom proto, že to mělo napomoct jeho plánované politické kariéře a ne proto, aby sešel ze světa oblíbeným způsobem nějakého šíleného krvežíznivého barbara, podle kterého si dávali jména. Všichni tedy vlastnili poetická jména Rozčtvrť, Rozdrť, Hlavuhryz, Okovyškub nebo Vytrhsrdce. Je ale třeba uznat, že Simon Politix byl možná skoro všechno, ale zbabělec rozhodně ne. Při požáru v domě bohatého klenotníka Safíríse Řetězolepa se dokonce neohroženě vrhnul do plamenů a zachránil z ohnivého pekla většinu šperků. Zbytek se bohužel roztavil. A roztavený zůstane, doku Politix nebude nutně potřebovat větší finanční částku. Pak se zřejmě definitivně přetaví u některého z pokoutních zlatníků a překupníků.
Teď však Politix formuloval další prohlášení k oběma barbarům. K jejich zadržení je ještě třeba další drobná formalitka a ta se tomu staršímu určitě nebude líbit.

„Co že to po nás chce? He?“ zeptal se zmateně starší Jámufláknu.
„Abychom odložili zbraně a vzdali se, tati. Asi to bude nejlepší,“ odvětil Jámufláknu junior.
„A to jako proč, he?“ rozčílil se Rozčtvrť, kterému se ta myšlenka vůbec nelíbila.
„Ono je to tak trochu nedorozumění, tati. Jsem si jistý, že se dá ta celá zapeklitá situace vysvětlit…“
„To jo! Jeden, dva… eh hodně čmáchnutí sekerou a bude celý to nedoto-nedorozumění úplně vyjasněný, to povidam já!“
O kvalitě městské hlídky svědčí, že její členové sice zbledli, ale neustoupili ani o krok. Ale je možné, že je hrůza paralyzovala. Jejich velitel dokonce dokázal pokračovat přiškrceným hlasem ve své nabídce: „Vzdejte se, barbaři, jinak vás postřílíme spoustou šipek z kuše jako… jako dva barbary!“
„Tati, myslím, že bude lepší, když ho poslechneme. Je to tak trochu zmatené, ale jsem si jistý, že jim to dokážu vysvětlit…“
„Ses zbláznil? Vzdát se? He? My z klanu Jámufláknu se máme jako vzdát, he? Policajtům?“
Mladý muž se trochu naklonil a zašeptal něco, co jeho otce trochu zklidnilo.
„To mi sice připadá jako kapku to, kompolíkovaná finta, ale… no dyž myslíš… Ale řekneš to ty. Mě by to z huby asi nevylezlo.“
„Nestřílejte! Vzdáváme se!“ zavolal mladý barbar. Jeho otec se zuřivě zašklebil, jeho výraz rozhodně nesouhlasil s prohlášením jeho syna. Spíše to vypadalo, že se vzdává práva nechat protivníka naživu. V hale se ozvalo zadunění, jak se z několika srdcí sesypala kamenná lavina. A tiché kapání, jak někomu levou selhal svěrač.
„Odhoďte zbraně a dejte ruce nad hlavu!“ zavolal důstojník.
„Cože?“ zaječel Rozčtvrť a vztekle se otočil na syna. „Vo něčem takovym nebyla to, řeč!“
„Ale tati, když se někdo vzdává, musí odložit zbraně!“
„Co je to za kreténovinu, do baziliščí prdele?!“ soptil Rozčtvrť. „To jako mám ohodit tudletu, no sekeru, he? Si asi neuvědomuješ, co to znamená, he? Kromě toho, sem za ni dal celý dva lotriánský zlatý a to zakázkový toporo, za to si ten vydřiduch vykecal celej tolar! Něco takovýho přece nedám z ruky!“
„Ale tati, oni ti ji zase vrátí, až se to všechno vysvětlí. Je to jenom taková formalita…“
„Jenom takový úřední detail, aby bylo všechno podle předpisů,“ připojil se velitel stráže.
Rozčtvrť vztekle zakroutil očima a procedil skrz zuby několik šťavnatých a docela drsných nadávek. Jedna z klientek banky, krčící se u přepážky, po jejich vyslechnutí obrátila oči v sloup a omdlela.
„No dobrá,“ rezignoval nakonec pod upřeným pohledem svého syna. Položil sekeru a přilbu (která by se díky rohům dala také použít jako zbraň) na zem, kde už ležel meč jeho syna. Neochotně zvednul ruce a poslouchal svého syna, jak říká ta nepředstavitelně sprostá slova, ze kterých se mu chtělo zvracet.
„Vzdáváme se.“

A téměř zároveň vtrhla do banky skupina městské stráže, vyzbrojená těžkými kušemi, které se přes počáteční úžas rychle zamířily na oba barbary. A na tak krátkou vzdálenost nevadily ani roztřesené ruce.
„Tak to jsi to pěkně podělal, táto,“ prohlásil do vzniklého ticha Balet. Bezzubý podnikatel, kterému svitla naděje, proklínal svou unáhlenost a nenápadně nohou přitahoval svůj chrup blíž.
„Do plesnivé psí…“ zahučel Rozčtvrť začátek své oblíbené kletby a potěžkal v ruce sekeru. Na okamžik zalitoval, že se nechal ukecat a společensky si před vchodem do banky sundal pokrývku hlavy. I když jeho hlava byla vyhlášená v několika zemích jako vražedná zbraň (v jednom, kde hodně dbali na předpisy, mu dokonce chtěli vystavit zbrojní pas), byl by se cítil lépe, mít nasazenou svou krásnou helmu. Která se velice špatně nasazovala.
Šíp z luku se dá odrazit, nebo se mu dá vyhnout. Ale s šipkou z kuše je to mnohem těžší. A při… velkém, dodal mu nepříliš využívaný matematický lalok jeho mozku potřebnou číslovku, počtu šipek už by to bylo hodně problematické. Pokud by si pochopitelně nechtěl zahrát na strašlivého vražedného barbarského dikobraze.
„Vz… vzdejte se?“ vypravil ze sebe na druhý pokus důstojník stráže trochu nejistým tónem. Když ale první větu přežil, hned pokračoval rozhodnějším hlasem. „Vzdejte se, nebo budeme střílet!“

„A proč bysem se jako měl to, ztišovat, he?“ zahřměl jako bouřka se žaludečními problémy otec barbar, známý pod jménem Rozčtvrť Jámufláknu. Pokusy syna Baleta Jámufláknu uklidnit špatně naladěného otce přinášely výsledky. Bohužel přesně opačné, než bylo zamýšleno.
„Dyk je to tak jednoduchý! Stačí zařvat: Todle je todleto… přepadení! Všechny prachy sem, hajzlové!“ zařval Rozčtvrť a zamával nad hlavou svou proslulou čtvrtící sekerou.
Odpovědí zaznělo mohutné cinkání. Cinkaly pytle mincí, které pokladní začaly prostrkovat přepážkami. Cinkaly odhazované zbraně a váčky s poslední výplatou hlídky. Cinkaly zlaté zuby jednoho obstaršího podnikatele, který si je raději vyrazil sám. Cinkání doplňovaly kvílivé prosby o zachování života a alespoň většiny tělesných orgánů, většinou následované výčtem postižených nemohoucích dětí a dalších příbuzných nebohého živitele rodiny. Nádherná hudba, velice oblíbená mezi loupežníky, bandity, lupiči a dalšími osobami živícími se na hranici ilegality. I když bicí by potřebovaly trochu doladit a některým zpěvákům příliš kolísal hlas.
Barbar Rozčtvrť se zarazil a několikrát zamrkal.

A tak zatímco se díky moderní magiologii o blok dále připravovala hlídka ke spěšnému zásahu v První Městské bance, dostali se dva původci poplašného signálu až k přepážce. Jejich tichá hádka začínala nabírat grády.
„A já ti povídám, že je to blbost!“ zahřměl starší a vykřičník na konci věty zdůraznil úderem toporem sekery o zem. Podlaha zaskřípala bolestí.
„Uklidni se, tati. Není to žádná blbost…“
„Je a je a je! Podívej se kolem! Co vidíš, he? Já ti teda povím, co vidíš, páč je to úplně to samý, co vidím já! Je to blbej barák plnej peněz, kerej může každej v klidu vybrat!“
„Ale tati…“
„A nejni to snad tak, he? No ne? Se koukni! Pár pořádnejch šup a klidně bysem se i zdí proboural! A se všema prachama!“
„Tati! Ztiš se trochu…“

Papouškobotnice

se daly snadno vycvičit (odborně řečeno nabouchat program), aby na zatahání za chapadélko nebo hlasový povel zareagovaly škubáním za jiné, nebo nějakým zvukem. Nebylo to sice stoprocentně účinné, i ty nejkvalitnější papouškobotnice měly občas v hlavách brouky, ve většině případů to ani nebylo nijak zvlášť efektivní, ale bylo to v módě. Městská hlídka byla jedna z prvních institucí vybavená IBM, neboli Informace Bouchající Mutanti, jak se jim říkalo oficiálně. Neoficiálně to byly mizerné uvřeštěné hroudy s chapadélky, jedním skoro slepým okem (Živomich Trochuzmatek pracoval na nových mutantech, kteří by měli mít vizuální schopnosti srovnatelné s lidmi. Zatím byl neúspěšný. Při zatím posledním pokusu, spočívajícím ve zkřížení 32-chapadlové papouškobotnice s orlem, dostal nakonec papouškobotnici bez očí, ale zato s dvaatřiceti malými křidélky) a papouščím zobanem, porostlé strakatým peřím.

Hlídač

na okamžik tiše zavzpomínal na staré dobré časy, kdy se všechno vyřizovalo hlásnými troubami a posly. Nějaké signalizační provázky byly připevněné tak maximálně ke zvonečku. Jenomže když z jednoho nepovedeného pokusu mága Živomicha Trochuzmatka vyšlechtit nové velkoplodé zahradní jahody vznikly papouškobotnice (tenkrát jenom osmichapadélkové, momentálně se už mluvilo o postupném přechodu z šestnácti chapadélkových na výkonnější dvaatřiceti chapadélkové), začaly se rychle využívat na mnoha místech, vznikl tak úplně nový technický obor.

Potom

probudil jednu komunikační papouškobotnici a řekl jí: „Pro zálohu: Poplach v první městské bance, okamžitě vyrazit!“ Živý komunikátor nad tím chvíli přemýšlel a pak začal škubat jedním chapadélkem za lanko vedoucí ke komunikátoru v místnosti zálohy. Text se změnil na krátká a dlouhá zaškubnutí, které druhá papouškobotnice po chvíle přemýšlení změnila na skřek: „Pro oblohu: Poplach v první městské bance, oko a řitě vyvraždit!“ Všichni uživatelé už si na štěstí zvykli na občasné komunikační poruchy, takže záloha pochopila poměrně přesně, co a kde má udělat.

Službukonající hlídač sebou škubnul a pak si začal s nadávkami čistit klín, kde skončil jeho oběd, velká obložená žemle. Pochopitelně se spoustou pálivé omáčky, která zanechává nádherné nevyčistitelné skvrny, navíc takové podezřelé bílé barvy. Zanadával, okřiknul stále ječící Finanču a pak zatáhl za jedno z chapadélek poplašáka, čímž vyburcoval záložní jednotku, hrající karty v nedaleké místnosti. Mimochodem tak uchránil jednoho hráče před velkou finanční ztrátou.

Panikářské tlačítko okamžitě zpanikařilo a vyděšeně se natlačilo na mechanický převod, který převedl stlačení za zatáhnutí za dlouhé lanko, vedené dutou trubičkou do centrály bezpečnostního systému a odtamtud do nedaleké hlavní městské strážnice. Druhý konec vlákna byl připevněný na sedmé chapadélko papouškobotnice označené Poplašné signály – finanční ústavy. Finanča, jak se jí zkráceně říkalo, po bolestivém škubnutí vydala ječivý zvuk a po chvíli přemýšlení zakrákala naučenou větu: „Poplá-ch! Poplá-ch! První městská poplá-ch!“

Velitel ostrahy

už se konečně stačil smířit s vyhazovem za nezabráněné ozbrojenému útoku na banku. Teď se snažil jenom přijít na to, jak se řečeného vyhazovu dožít. Mladý Tuk-an však dokázal přerušit obdivování vytouženého svalstva a rozhodl se jednat. Zavrhl první impuls, který mu nabízel odhození zbraně a útěk s pláčem za maminkou. Opatrně se natáhl a stisknul jedno z mnoha skrytých panikářských tlačítek, které konstruktér bezpečnostních opatření (zapůjčený toho času na dobu projektování z nedalekého ústavu pro mentálně vykolejené, sekce paranoia, podsekce těžká paranoia) v tomto případě umístil do prsní bradavky jedné ze sošek, které zdobily interiér bankovní haly.

Oba barbaři

zaujali místo v jedné frontě, která se začala bleskovou rychlostí zkracovat, přestože si bledá slečna za přepážkou zřejmě zkoušela zauzlovat prsty.
Mladší barbar se s klidným úsměvem rozhlížel kolem. Starší naopak rejdil očima všude kolem se vzteklým výrazem na tváři. V ruce drtil toporo sekery (zřejmě původně určené pro štípání třísek na podpal sopky) a druhou si nervózně pohazoval přilbou. Vztekle něco šeptal, na což mu mladší jednoslabičně odpovídal uklidňujícím tónem.

A jelikož má většina strážných poměrně silně vyvinutý pud sebezáchovy, strnuli na místě a pokoušeli se donutit vytřeštěné obličeje k přátelskému úsměvu. Bankovní klienti, kteří příchod kolosální dvojky rovněž zpozorovali, urychleně ukončovali své transakce a ani jeden se nehádal o výši správního poplatku. Vzpomněli si totiž, že doma nechali zapáleno v krbu, že jim má za chvíli přijít návštěva a vůbec že tady vlastně už dávno nemají být. Ti zaměstnanci, kteří měli smůlu a zrovna seděli za přepážkou, začali houfně v duchu přeříkávat podivnou mantru: „Jen ne moji přepážku! Jen ne moji přepážku!“

Člověk nemusel

být génius, ani znalý světa bankovnictví, aby ho okamžitě napadlo, že tohle nejsou zrovna typičtí klienti banky. Právě naopak, připomínali osoby, kterých se banka velice rychle zbavovala a vyplivovala je za pomoci několika členů ostrahy (toho času s vytřeštěnýma očima a ústy rozevřenými dokořán) poměrně vysokou rychlostí ven na prašnou ulici, pokrytou věcmi, o kterých se ve slušné společnosti nemluví.
Problém, který si všichni členové ostrahy uvědomovali, spočíval v otázce hmotnosti a síly nutné k vynaložení na posunutí takových lidských kolosů. Pravda, stráže momentálně zajímaly spíše problémy typu: proč jsem jenom neuzavřel tu životní pojistku, měl jsem si vybrat nějaké bezpečnější povolání, třeba lovce démonů nebo chrámovou oběť. V případě mladého Tuk-ana, amatérského kulturisty to byl početní problém, spočívající v počtu roků, které bude muset ještě strávit v posilovně pojídáním houbiček podezřelého původu, aby vypadal jako návštěvníci.

Na vyvážení celé té těžké hmoty

mu sloužila velká obouruční sekera, jejíž břit se krvežíznivě lesknul a vrhal hladová prasátka na osoby kolem. Divoký výraz velké zarostlé hlavy, na temeni podivně zploštělé, dotvářel celkové image obrovské barbarské armády, z důvodů krácení rozpočtu zredukované na jednu osobu. Ovšem když se zapojila představivost a dodala obraz, jak by asi hlava vypadala vyzdobená velkou rohatou helmou, kterou držel barbar v druhé ruce… Zkrátka řečeno, byl to ještě docela mírumilovný pohled. Všechno je relativní.
Druhý návštěvník vypadal podobně, ale byl štíhlejší, vyšší a mladší a mnohem méně krvežíznivější. Na rozdíl od svého společníka neměl podivně deformovanou hlavu. Byl vyzbrojený mečem, který měl v závěsu na zádech, přilbu rovněž držel v ruce. Druhá ruka byla vyzbrojena velkým plným pytlem.

První příchozí

byl opravdu mohutný muž – více než dva metry šířky dominovaly jenom nepatrně nad druhým význačným rozměrem, kterým byla šířka ramen. Návštěvník měl kostru obtěžkanou takovým objemem muskulatury, že by mohl zásobit hned několik účastníků kulturistické přehlídky. Ovšem nebyla to jenom živá váha, která působila takovým dojmem na okolí a způsobila skřípění podlahy a zubů členů ostrahy, nemluvě o vyděšeném polknutí obsluhy. Návštěvník totiž vlastnil dostatek kovových plátů a pletiva, kterými zakryl téměř všechno své svalstvo.

Podlaha bankovní haly

byla z lesklého bílého kamene, protkaného tmavšími žilkami. Jednotlivé kamenné desky byly dost silné, aby unesly i slona, pokud by si snad chobotnatec hodlal založit v První Městské konto, a tak dokonale opracované, že do sebe přesně zapadaly, škvírky mezi nimi byly viditelné pouze pro velice ostrý zrak, který by se navíc musel snížit velice nízko. Zkrátka by se dalo říct, že podlaha byla z jednoho přepevného kusu kamene a přitom vypadala velice dekorativně.
Přes veškerou její dokonalost v oblasti estetické i stavitelské poněkud selhala, když do haly vešli širokým průchodem dva noví návštěvníci finančního ústavu. První kachlička, nebo spíš kamenná kachle vydala skřípavý zvuk a pohnula se o zlomek velmi malé (ale ne zas tak moc) délkové jednotky. Nedá se přesně říct, jestli to udělala kvůli fyzickému tlaku, který na ni zapůsobil, nebo z důvodů zrovna vzniklých existenčních obav. Jedno je ale jisté. Ve svém zaskřípění nebyla sama.

Mladí pouliční drogoví dealeři

Organizovaní obchodníci s drogami využívají teenagery a děti k dodávkám peněz, zbraní a drog mezi gangy a zákazníky.

Počítačová dětská práce
Organizovaní zločinci využívají mladé hackery k tomu, aby jim dodávali a provozovali pro ně webové zbraně v rámci vybírání online výpalného nebo k on-line podvodům.

Kotelnové investiční podvody
Zločinci si založí falešnou kancelář a předstírají, že jsou akcioví makléři. Přes telefon pak prodávají nevědomým zákazníkům akcie za nadhodnocené ceny, nebo dokonce akcie společností, které ve skutečnosti na burze ani neobchodují.

Podvody s nadhodnocenými akciemi
Zločinci nakoupí akcie a za pomoci makléřských webových stránek uměle zkreslí údaje o hodnotě akcií tak, aby je mohli rychle a výhodně prodat.

Krádež kreditní karty
Zločinci kradou výpisy z účtů a stvrzenky, aby mohli podvodně zneužít identitu svých obětí.

Vyčmuchání čísla kreditní karty
Počítačoví zločinci do počítače oběti nainstalují programy pro odposlech dat, které z klávesnice odečítají hesla a uživatelská jména a posílají je zpět zločinci.

Podvodní telefonisté
Zločinci zavolají oběti a pod záminkou, že jsou z banky nebo policie, se jí vyptávají na číslo kreditní karty, identifikační čísla nebo hesla.

Phishing
Elektronická pošta přesměruje oběť phishingu na webovou stránku zločince, která kopíruje vzhled webové stránky banky. Nic netušící oběť následně zločinci poskytne číslo své bankovní karty, pin, bezpečnostní údaje a podobně.

Výpalné

V minulosti organizované zločinecké gangy nutily obchodníky, aby jim platili za ochranu, tedy za to, že jejich obchody nevykradou nebo nevypálí.

On-line vydírání

Dnes se pokoušejí organizovaní zločinci nutit společnosti podnikající na síti, aby jim zaplatily výkupné za to, že před útokem ochrání jejich elektronické obchody.