Podlaha bankovní haly

byla z lesklého bílého kamene, protkaného tmavšími žilkami. Jednotlivé kamenné desky byly dost silné, aby unesly i slona, pokud by si snad chobotnatec hodlal založit v První Městské konto, a tak dokonale opracované, že do sebe přesně zapadaly, škvírky mezi nimi byly viditelné pouze pro velice ostrý zrak, který by se navíc musel snížit velice nízko. Zkrátka by se dalo říct, že podlaha byla z jednoho přepevného kusu kamene a přitom vypadala velice dekorativně.
Přes veškerou její dokonalost v oblasti estetické i stavitelské poněkud selhala, když do haly vešli širokým průchodem dva noví návštěvníci finančního ústavu. První kachlička, nebo spíš kamenná kachle vydala skřípavý zvuk a pohnula se o zlomek velmi malé (ale ne zas tak moc) délkové jednotky. Nedá se přesně říct, jestli to udělala kvůli fyzickému tlaku, který na ni zapůsobil, nebo z důvodů zrovna vzniklých existenčních obav. Jedno je ale jisté. Ve svém zaskřípění nebyla sama.