„Co že to po nás chce? He?“ zeptal se zmateně starší Jámufláknu.
„Abychom odložili zbraně a vzdali se, tati. Asi to bude nejlepší,“ odvětil Jámufláknu junior.
„A to jako proč, he?“ rozčílil se Rozčtvrť, kterému se ta myšlenka vůbec nelíbila.
„Ono je to tak trochu nedorozumění, tati. Jsem si jistý, že se dá ta celá zapeklitá situace vysvětlit…“
„To jo! Jeden, dva… eh hodně čmáchnutí sekerou a bude celý to nedoto-nedorozumění úplně vyjasněný, to povidam já!“
O kvalitě městské hlídky svědčí, že její členové sice zbledli, ale neustoupili ani o krok. Ale je možné, že je hrůza paralyzovala. Jejich velitel dokonce dokázal pokračovat přiškrceným hlasem ve své nabídce: „Vzdejte se, barbaři, jinak vás postřílíme spoustou šipek z kuše jako… jako dva barbary!“
„Tati, myslím, že bude lepší, když ho poslechneme. Je to tak trochu zmatené, ale jsem si jistý, že jim to dokážu vysvětlit…“
„Ses zbláznil? Vzdát se? He? My z klanu Jámufláknu se máme jako vzdát, he? Policajtům?“
Mladý muž se trochu naklonil a zašeptal něco, co jeho otce trochu zklidnilo.
„To mi sice připadá jako kapku to, kompolíkovaná finta, ale… no dyž myslíš… Ale řekneš to ty. Mě by to z huby asi nevylezlo.“
„Nestřílejte! Vzdáváme se!“ zavolal mladý barbar. Jeho otec se zuřivě zašklebil, jeho výraz rozhodně nesouhlasil s prohlášením jeho syna. Spíše to vypadalo, že se vzdává práva nechat protivníka naživu. V hale se ozvalo zadunění, jak se z několika srdcí sesypala kamenná lavina. A tiché kapání, jak někomu levou selhal svěrač.
„Odhoďte zbraně a dejte ruce nad hlavu!“ zavolal důstojník.
„Cože?“ zaječel Rozčtvrť a vztekle se otočil na syna. „Vo něčem takovym nebyla to, řeč!“
„Ale tati, když se někdo vzdává, musí odložit zbraně!“
„Co je to za kreténovinu, do baziliščí prdele?!“ soptil Rozčtvrť. „To jako mám ohodit tudletu, no sekeru, he? Si asi neuvědomuješ, co to znamená, he? Kromě toho, sem za ni dal celý dva lotriánský zlatý a to zakázkový toporo, za to si ten vydřiduch vykecal celej tolar! Něco takovýho přece nedám z ruky!“
„Ale tati, oni ti ji zase vrátí, až se to všechno vysvětlí. Je to jenom taková formalita…“
„Jenom takový úřední detail, aby bylo všechno podle předpisů,“ připojil se velitel stráže.
Rozčtvrť vztekle zakroutil očima a procedil skrz zuby několik šťavnatých a docela drsných nadávek. Jedna z klientek banky, krčící se u přepážky, po jejich vyslechnutí obrátila oči v sloup a omdlela.
„No dobrá,“ rezignoval nakonec pod upřeným pohledem svého syna. Položil sekeru a přilbu (která by se díky rohům dala také použít jako zbraň) na zem, kde už ležel meč jeho syna. Neochotně zvednul ruce a poslouchal svého syna, jak říká ta nepředstavitelně sprostá slova, ze kterých se mu chtělo zvracet.
„Vzdáváme se.“