Zevně na fýze, kolem celého obvodu právě této vrstvy je patrná vkleslina - Ranvierův žlábek, který tvoří přechodnou povrchovou vrstvu mezi fyzárním perichondriem a metafyzárním periostem. Ve vrstvě proliferativní se chondrocyty již řadí do sloupců v ose diafýzy. Z "mateřské buňky" každého ze sloupců vznikají buňky další, které pak přecházejí do vrstvy hypertrofické chrupavky. Chondrocyty zde totiž náhle až 5x zvětšují svůj objem a zároveň i tvar. Jejich zvětšení jde na úkor vytěsněné mezibuněčné hmoty i kolagenních vláken (zóna maturace). Tím je v této oblasti snížena soudržnost růstové chrupavky jako celku. Zde je ono místo separace u traumatických epifyzeolýz. Směrem k metafýze chondrocyty postupně odumírají (zóna degenerace), jejich jádra se rozpadají. Chondrocytární mitochondrie obsahují vápník, který se jako hydroxyapatit ukládá zprvu do mezibuněčných sept (viz vliv D vitaminu) - zóna provizorní kalcifikace. Zhruba v této oblasti je fyzární povrch zesílen cirkulární kostní lamelou (Lacroixův osifikační prstenec), která posiluje mechanickou odolnost této chrupavčité části fýzy. Poslední vrstvou přecházející již v pravou kostní tkáň je metafýzy, v níž průnikem cévních stopek nesoucích chondroklasty dochází k resorpci odumřelých chondrocytů vrstvy předchozí. Z ní zůstávají jen osifikovaná kostní septa, na něž se cévní invazí ukládají vrstvy chondroblastů produkující ještě nemineralizovanou kostní tkáň - tzv. primární spongiózu. Její periferní část postupně přechází v kompaktu, centrální část se typem zátěže formuje do různé architektoniky sekundární spongiózy. Růstem se původně širší tvar fýzy zužuje v diafýzu činností subperiostálně situovaných osteoklastů. Na růstové modelaci diafýzy se podílejí jednak apozice periostální (růst do šíře), jednak trvající aktivitou "mateřské buňky" proliferativní vrstvy fýzy, která se stálými mitózami takto vzdaluje od centra diafýzy. Periost s veškerými na něj se upínajícími strukturami se posunuje po kompaktě - kortikalis; proto je v růstovém období tak snadno slupitelný.