dialog

Zamířil jsem do prostor, kde se podávají svačiny a našel tam ulejvající se vohnouty. Následoval tento dialog :
- Co tu děláte, když máte pracovat?
- Je půl desátý. To my máme svačinku. Čtvrt hodiny.
- Ale já snad ráno jasně povídal, že dnes v půl desátý přijedou Oni. Takže svačinka se ruší.
- To nejde! Na svačinku máme nárok podle zákoníku práce. Po čtyřech hodinách práce, jak říkal pan
Špidla.
Se skřípěním zubů jsem musel odtáhnout a doufat, že vepřové hlavy naberou zpoždění.
(Na svačinku jsem si taky posvítil. Neměli na ni žádný nárok, vohnouti mizerní).

Myslel jsem, že mne tehdy šlehne.

Náš podnik dostal zakázku od Nich (nejmenovat! Je to tajné!). Zapracovali jsme na tom docela slušně a tak jsme v dohodnutém termínu mohli předvést výrobu prvních několika set sériových kusů. Mohlo se taky stát, že kdyby Oni pojali o nás nějaké pochybnosti, dají kšeft někomu jinému a my se půjdeme pást. Delegace velkých zvířat od Nich stála za dveřmi a já se vydal podívat se na výrobní linku, zda vše funguje, jak má být. Přišel jsem tam a tam nikdo. Bylo mi hned jasný, kolik uhodilo : vohnoutí spiknutí.

Je to nakonec logické,

protože v malé firmě, kde máte šéfa přes stůl, je každý vohnout rychle odhalen a vykopnut, zatímco v továrně s tisícem zaměstnanců může proplouvat mnoho let bez povšimnutí, stačí, když bude mít správně orazítkovanou píchačku. Na latentní riziko, že v důsledku vohnoutských leváren a švindlů ztratí jejich zaměstnavatel zakázky, mají krásnou výmluvu : "jak my, malí vohnouti, můžeme způsobit, že od nás nikdo už nic nechce koupit? To museli zmrvit ti nahoře!". Okolo vohnoutů někdy vznikají často začarované kruhy, protože vohnout se nikdy necítí za nic zodpovědný. Vohnout zná velmi dobře svoje práva, ale absolutně rezignuje na své povinnosti. Řada vohnoutů bývá odborníky samouky v oblasti obojího práva. Díky neprůhlednosti současných zákonů najde vohnout v legislativě vždy důvod k tomu, aby nemusel vůbec nic dělat.

Homer Simpson je klasický vohnout.

Ale teď již k typickým znakům chování vohnoutů. V dnešní vysoce organizované společnosti je bohužel nutná kooperace ve smyslu vytváření společného díla. Naprostá většina soudobých výdobytků ať již na poli materiálním nebo ve smyslu společenských procesů je jako one-man product nerealizovatelná a tak vyžaduje, aby se nás vždy několik spojilo své síly, například v rámci institucí zvaných podnikání, vzdělávání nebo pracovní poměr. Pokud se nemají instituce a firmy proměnit v židovskou školku, je tam zapotřebí dodržovat určitou disciplínu, ale také od zaběhaných schématů odbočit, pokud teče do bot, problémy kompenzovat zvýšeným osobním nasazením. Pokud se tedy do toho nevetře vohnout. Vohnout totiž nezná společné cíle a zná jen své zájmy. Můžete být v jakýchkoli sračkách, ale vohnout vám nepomůže, protože by přišel domů o hodinu později. Vohnout ošidí svoji práci, aby mu zbylo deset minut na kouření a tlachání s dalšími vohnouty. Vohnout aktivně vyhledává slabiny v systému s cílem najít, jak se zašívat a flákat. Rájem pro vohnouta jsou velké firmy a továrny, státní úřady a policie, kde dobře bují vohnoutismus.

Mnozí zmrdi

bývají velmi inteligentní, pouze trpí nedostatkem toho, co se někdy vyjadřuje emočním kvocientem. Vohnouti bývají, pokud jde o rozumové schopnosti, průměrní až podprůměrní. Mnozí to o sobě ví a smířili se s tím, že nic jiného než vlastní klid uhlídat a vybojovat nedokážou. To jsou takzvaní pasívní neboli vyhořelí vohnouti. Na druhé straně aktivní vohnout trpí představou, že jsou skrytě geniální, ale tato genialita není společností doceněna a kdyby dostal příležitost, že by to všem předvedl. Hlavně o nich budou následující řádky. Zmrdi dosahují často vedoucích funkcí, zatímco vohnouti jen zřídka, takže je často nacházíme ve firemních hierarchiích na pozicích níže postavených.
Pokud si chcete vybavit vohnouta, vzpomeňte si na Lukáše Vaculíka a Sagvana Tofiho ze série filmů typu Vítr v kapse. V něm podaný obraz dvou vohnoutů lemplujících se v jakémsi absurdním podniku byl mimořádně povedený.

Zatímco

na dvojvrcholu zmrdovy pyramidy štěstí stojí úspěch a dominance, pro vohnouta má hlavní význam jeho vlastní pohodlí. Zatímco zmrd proplouvá životem s cílem být co nejdřív big boss a top man, udávat příkazy a mít kožené křeslo a mobilní telefon, každý ráno seřvat podřízené a večer pít whisky v klubu, nemají pro vohnouta uvedené atributy žádnou cenu. Nelze to ovšem chápat tak, že by vohnouti byli přírodní muži (a ženy) bez mocenských ambicí, pro které je důležité dělat svoji práci bez ohledu na její prestiž - což by bylo jistě chvályhodné - ale je za tím prostě a jenom vohnoutova lenost a neochota. Vohnout prostě nehne prstem, dělá zásadně jen to, co musí, a i to se snaží ošulit tak, aby měl klid a nikdo ho neotravoval.

Vohnouti

Když jsem před drahnou dobou vytvářel stať o zmrdech, napadlo mne, že kromě málo početných zmrdů ještě existuje živočišný druh pracovně nazývaný vohnout. Někdy jim také s kolegy a kamarády říkáme hujeři nebo houmři, ale osobně mám raději slovo vohnout. Nemohl jsem téma kvůli nedostatku času zpracovat, protože jsem už dopředu tušil, že se jedná o téma rozsáhlé a teď konečně až chřipkový virus umožnil, abych se mohl vohnoutímu fenoménu dostatečně věnovat.

Jednoho dne

mi zvoní telefon. Honza. Právě se balil. Povídá, přijď se na něco k nám podívat - to jsi ještě neviděl. A taky že ne. Byl jsem svědkem toho, jak se zmrdům v hlavách rozsvítilo. Stáli kolem velkých tabulí označovaných pin-wall a pomocí různých schémat se pokoušeli vyřešit následující problém : jak přerozdělit Honzovy úkoly tak, aby dál nemusel nikdo z nich nic dělat. Nahoře na tabuli stálo slovo KRIZE! Byl jsem rád, že to zmrdům došlo, ale moje radost neměla mít dlouhého trvání.
Jak to dopadlo?
Zmrdi přenesli Honzovy úkoly na zbývající nezmrdy. Zmrdi dovedli obrátit nálož odpálenou kamikazem proti nezmrdům. Jak říkám, jsou to hrozný parchanti.

Poměrně starý příběh

kamaráda Honzy (jméno opět změněno, protože na kill-listu zmrdů stojí až někde úplně nahoře) :
Honza pracoval jako konstruktér v týmu, kde právě docházelo k masivní instalaci zmrdů a přechodu z druhého do třetího stádia zmrdifikace. Říkali jsme, třetí stádium je terminální. Honzovým šéfem byl takzvaný psychozmrd, tedy zmrd, který při "řízení" uplatňuje psychologické metody. Honza musel čas od času vyplňovat dotazníky, jak by chtěl umřít nebo na co si myslí, že umře. Kromě všech negativ, která práce se zmrdy přináší, k tomu přistupovala ještě značná morbidita, donašečství a vzhledem k třetímu stupni neveselé perspektivy. Honza správně usoudil, že tam nemá co pohledávat a podal výpověď.
Zmrdi ze začátku jako by nic. Opájeli se radostí, že je zase další nezmrd pryč a v tomto zmrdifikačním rauši jim ani nedošlo, že na ně nebude mít kdo dělat.

Prohlásil

že rozhodoval na základě kalkulací, které zpracoval Karel, a ty prý nasvědčovaly tomu, že výroba bude výdělečná. Opíral se přitom o pátou verzi kalkulace, tu opticky vylepšenou. Na kobereček šel Karel. A co udělal? Vytasil ten papír a první verzi kalkulace, která v podstatě souhlasila s nastálou ekonomickou realitou, pak postupně předkládal měnící se n+1 verze kalkulací. Klasické to vypuštění kumulativní nálože.
Náměstek zezelenal a vypadal jako tlusté od šunky.
Později byl vedením pověřen definovat opatření k zlepšení ekonomiky produkce, kterýžto úkol nedovedl dovést do konce. Od firmy odešel dohodou.

Sedmý den

kontaktoval slizký náměstek německé partnery a řekli si sladké jawohl. Muselo mu být ještě hůř, než kdyby se jeho lejno proměnilo v ježka. Byl to prostě přizdisráč.
Asi půl roku nato se ukázalo, že přeskladněná výroba nevydělává, ani neprodělává, prostě produkuje nulu. Bylo zřejmé to, co Karel dávno spočítal: bez dalších opatření ve smyslu snížení nákladů se nic nehne dopředu. Ředitel podniku uhodil na náměstka, proč pořídil podniku takový mizerábl kšeft. Chce je snad položit?
Co udělal náměstek? Hádejte.

Týden trpěl náměstek jako pes.

Dvakrát si vyžádal od skopčáků nějaké podrobnosti a pořád se snažil uvrtat Karla do toho, aby rozhodl. Karel byl však pouze referent, provedl kalkulaci, navíc v ní čtyřikrát musel něco změnit a víc se k tomu nechtěl mít, protože byla zřejmá náměstkova tendence opticky kalkulaci vylepšit tak, aby se řediteli podniku líbila. Ekonomicky to v reálu vypadalo ovšem tak, že by pro podnik nula od nuly pošla a pokud by chtěli vydělat, museli by svůj výrobní a nákladový model podle vzoru deváté pětiletky výrazně racionalizovat; prostě nebylo to jednoduché rozhodnutí a odviselo od toho hodně práce. Vedoucí se tedy zamkl do síně a sral. Karel vytušil, co se asi stane. Tehdy ještě nebyl e-mail, napsal tedy papír, že předává panu náměstkovi kalkulaci s takovými a takovými výslednými čísly, které se tak a tak v průběhu zpracování kalkulace upravovaly, a nechal mu to podepsat.

Jednání vypuklo.

Helmuti nabídli náměstkovi úplně obyčejnou práci ve mzdě, jak nakonec mohl i čekat. Náměstek oblouzen německou markou nebyl schopen v horizontu jedné hodiny provést ani v duchu ekonomický rozbor požadované práce a neustále se obracel na Karla, aby mu to zkalkuloval, což na místě nebylo dost dobře možné. Takže Němcům řekli, že jim dají vědět. Ti se tomu sice divili, protože podle jejich úsudku byly podmínky přijatelné a že mu sice nechají týden na provedení kalkulace, ale jinak prý otálení nemají rádi a když on se nedovede vyžvejknout, tak že to dají někomu jinému, kdo se dovede operativně rozhodovat. Upocený náměstek tedy jednání ukončil trapasem, kdy vstal od stolu, rozepjal si pásek(!), knoflík u kalhot (!!), příklopec (!!!) ... Němci na to vejrali, asi si mysleli, že na ně náměstek - řečeno s Quentinem Tarantinem - vytasí brko, protože jeho pohyby tomu dost nasvědčovaly. Ještě neměli s obchodním jednáním v Čechách žádnou zkušenost a tak si třeba mysleli, že cosi podobného patří v Tschechei k oficiálnímu zakončení jednání, jako třeba podání ruky. Bylo to jinak; náměstek si chtěl jen zastrkat košili do kalhot...

Příhoda o kamarádovi Karlovi

(jméno změněno, aby ho zmrdi nedostali) :
Karel pracoval v jedné malé tuzemské firmě. V roce 1991 bylo očividné, že je jejich výrobní program nemůže dál uživit, protože trhy začalo zaplavovat třikrát levnější a dvakrát kvalitnější zboží z dálného východu. Vedení firmy hledalo nějakou kooperaci s cizinou. I jednoho dne dorazili ze Saska v bývalém DDR čtyři Helmuti ve dvou ojetých Audi. Jednáním byl pověřen pan ekonomický náměstek (pardon, ekonomický manažer) a Karel, coby jeho asistent a taky překladatel, jelikož pan náměstek kromě ruštiny neuměl seknout pyskem.

Dodatek : tuzemští vedoucí ve firmách řízených z ciziny

...představují obzvlášť tvrdý oříšek. Až na pár světlých výjimek se na nich projevuje absolutní nedostatek velkorysosti a nadhledu, naopak, jsou mnohdy ukázkou toho, čemu někteří nesprávně říkají česká malost. Učinil jsem poznatek, že v mnohých - ne ve VŠECH - případech volí taktiku zvanou "sraní v síni", jejíž pojmenování pramení z úsloví "kdo se bojí, sere v síni". Tito naši přátelé jsou vystrašení z cizího vedení a snaží se jim udělat, co jim na očích vidí - mnohdy už jen proto, že nerumějí jejich řeči a odezírání z oční rohovky, kávové sedliny a linií na dlani je pro ně jediným prostředkem, jak zjistit přání a pocity jejich zahraničních představených. Mnohdy vydedukují vidí hrozné blbosti. Zpracováváním těchto blbostí pak pověřují své nadřízené a přivádějí je tak do neřešitelných a bezvýchodných situací.

Tak dobře.

Povede se vám to, vystrnadíte svého vedoucího zmrda. Zlikvidovaný zmrd nezmizí do pekla ani nezemře hlady pod mostem : pokud bude společnost férová, nastoupí na nižší a hůře placené místo, pokud ne, nastoupí na místo vyšší. Mnohem častěji se setkávám s druhým případem - tedy vykopnutím nahoru. Co se stane s vámi? Možná nastoupíte na zmrdoucího místo. Ortodoxní zmrdi o vás začnou říkat, že jste nebezpečný a začnou si dávat na vás pozor. Pro jiné budete hrdina. Ale pro většinu diváků se stanete rebelem. Anarchistou. Tím, co "ho dostal". Jinak se ale nic nezmění - nebudou pochodovat mažoretky, poskakovat roztleskávačky, vyvěšovat se vaše podobizny. Bude jen o jednoho zmrda míň a místo něj přijdou jiní zmrdi a budeme muset opět pozvednout zbraně. Takový je halt úděl zmrdobijce. Proto tedy - zmrdům zmar!

Lidé si tedy

užívali virtuálního falešného světa v Matrixu a stroje z nich čerpaly energii, den co den pořád dokola. Zmrdi vás taky jenom vysávají, potřebují vaše myšlenky, čas, peníze, schopnosti a pracovní nadšení - poznáte to sami, když uděláte inventuru aktiv a pasiv zmrdoucího úřadování. Zmrd nic nedá a bere vše. Pro zmrdy jste jen blbé baterie, kterým nabízejí zmrdský matrix složený z učených nabubřelých keců a nerealizovaných slibů. Můžete jim dát co chcete, jednou se vybijete a zmrdi vás odkopnou. Zlatá střední střední cesta trvale udržitelného rozvoje vedle zmrdů není dlouhodobě realizovatelná!!!

Tento princip

mimo jiné vede k tomu, že si správní nadřízení vybírají jen ty nejlepší lidi a ti dělají kvalitní práci - čímž se lidstvo dostává dál. Naopak zmrdi najímají hlupáky, kteří je budou slepě poslouchat a na které budou moct potom všechno hodit - a proto je taky všechno, co kdy zmrdi a jejich kamarádi začali, šrot.
Jsou lidé, kteří si myslí, že to se zmrdoucími nějak skoulejí. Že jim budou po vůli a ti je za odměnu nechají žít. Chyba. Nechají je maximálně po omezenou dobu přežívat. Dokonalou alegorii lze najít ve filmu Matrix, kde vysoce sofistikované stroje 22. století ve snaze získat energii začaly používat lidi jako bizarní živé baterie a aby je mohly lépe ovládat, vytvořily Matrix, umělý svět počítačové iluze.

úspěšný podřízený

Když jste coby podřízený úspěšný a něco se vám povede, pak je to automaticky zmrdoucího zásluha. Ale když to jde všechno s kopce, můžete za to vy, i když kolikrát nesete minimální podíl viny. Zmrd katapultovaný na vedoucí post absolutně nechápe, že jeho posláním není okupovat kožené křeslo v provedení BigBoss a TopMan, kouřit doutníky a mít služební fáro a mobil, ale že jeho posláním je nést odpovědnost za svěřené úkoly včetně svých podřízených, na které úkoly delegoval. To, že podřízený zklame, je samozřejmě chybou podřízeného, ale vedoucí je minimálně spoluviníkem - buď svěřil příliš složitý úkol nesprávné osobě, nebo mu nezajistil dostatečnou podporu.

Vzpomeňme

si na krajně amorální myšlenkové pochody Winstona Churchilla, který v roce 1940 s úlevou zaznamenal, že Goeringova luftwaffe začala bombardovat Londýn a přestala bombardovat letiště pro stíhačky, protože bylo možné reformovat zdecimovanou leteckou obranu a poslat hurricany a spitfiry německé bombardéry sestřelit. Obstál Churchill před soudem dějin? Na výtečnou.Je taky třeba se zamyslet nad tím, proč jsou zmrdi jako vedoucí tak nesnesitelní. Přemýšlel jsem o tom a zjistil jsem, že za to může podivná dvojakost zmrdího chování.

Nakonec ještě pár obecností.

Pokud chcete bojovat se zmrdem, musíte proti němu použít metody zmrdů, protože metody slušných lidí na zmrdy nefungují. Narazíte tedy na meze svých morálních zábran. Osobně si myslím, že v boji proti zmrdům není nic dost podlé. To, že váháte odstřelit zmrdoucího, který má dvě děti, barák na hypotéku a auto na leasing, se může v následující fázi obrátit proti vám a poletíte vy, s vaším autem na leasing a těhotnou manželkou.

Jiná pasivně

rezistivní taktika zvaná "přesně podle předpisů" funguje na byrokratické zmrdy, kteří neustále a se strojní dokonalostí generují všelijaké oběžníky, směrnice, pracovní návody a kontrolní seznamy. Začněte se jimi řídit, důsledně a bez výjimky. Pokud v nich budou nějaké dvojznačnosti umožňující několikerý výklad, zvolte tu cestu, která je nejméně efektivní. Záhy se ukáže, že nejste vůbec schopni vykonávat svoji práci a vy ukážete prstem na toho, kdo za to může. Traduje se historka o britských železničářích, kteří v sedmdesátých letech minulého století udělali přesně to samé a nevyjel jediný vlak. Kouzlem této metody je, že vás nikdo nemůže napadnout, aniž by současně nenapadl zmrda.

Jedna technická poznámka. Kompromitující data na zmrda je nutno uložit bezpečně, zvlášť pokud jde o velké průsery a velké prachy. Zmrdi se totiž, když jim teče do bot, vůbec neznaj´. Může se stát, že ráno přijdete do práce, připraven to na zmrda vybalit, a váš počítač nebo celý stůl bude pryč. Musel do opravy, náhle se rozbil, šéf vám konečně zařídil tu výměnu harddisku za větší, co jste už rok požadoval....