Kaťuše a jejich kapalinové sestřenice

Během několika desítek let byl uprostřed 20. století vyvinut prostředek, který lidstvu otevřel cestu do kosmu. I když pomineme fakt, že na počátku stála touha po zázračné zbrani, neubráníme se dalším "prokletým" otázkám, jež jsou spojeny s vývojem kapalinových raket.
Je to náhoda, že první kroky, sice nejmenší, avšak nejdůležitější, byly učiněny v režimech, které patří k nejobludnějším v lidských dějinách?
Jak se máme vyrovnat se skutečností, že prostředek, který vynesl napřed první družici, a pak prvního člověka do vesmíru, byl konstruován primárně k tomu, aby zákeřně přinášel smrt milionům?
O čem vypovídá skutečnost, že člověk, který stál v čele vývoje měsíční rakety, získal nezbytné zkušenosti jenom proto, že vstoupil do zločinecké organizace SS a přijal za samozřejmé, že jeho ušlechtilý technický sen realizují otroci v nelidských podmínkách podzemního koncentračního tábora?
Přitom historie kapalinových raketových motorů začíná úplně nevinně. Na rozdíl od vojenských prachových raket nikdo z průkopníků a teoretiků na přelomu 19. a 20. století o kapalinových raketách jako zbraních neuvažoval. Ať už to byl Ciolkovskij, Neždanovskij (podle sovětských údajů měl navrhnout dvousložkový kapalinový raketový motor počátkem 80. let 19. století), peruánský chemik P. A. Paulet, jenž prý za studií v Paříži zkonstruoval motor spalující benzin a oxid dusičitý s tahem 883 N, či Goddard, který v roce 1926 skutečně první raketu s motorem na KPH vypustil, všichni pacifisticky snili o kosmu.
Oproti prachovým raketám s kapalinovými nebyly žádné zkušenosti. Navíc KPH raketové motory byly mnohonásobně složitější než v podstatě trubka vyplněná prachem a zakončená tryskou. Motor na KPH vyžadoval především dvě nádrže na vlastní palivo a na okysličovadlo. Další technický oříšek představovala čerpadla, jež musela obě složky pod velkým tlakem dodávat do vlastní spalovací komory, ukončené kýženou tryskou, z níž unikaly vysokou rychlostí produkty spalování, aby reakčním principem střelu hnaly.
K tomu přistupovaly potíže s předvypouštěcí přípravou. Nádrže kapalinových raket se musely plnit těsně před odpalem, což bylo vzhledem k vysoké agresivitě (a mnohdy toxicitě a výbušnosti) pohonných látek krajně obtížné a nebezpečné.
Otázkou tedy je, proč se raketoví výzkumníci vůbec do vývoje kapalinových raketových motorů pustili. Důvody byly v podstatě tři: 1. kapalné uhlovodíky vyvíjely při hoření mnohem více energie než prach (nejvíce zkapalněný vodík), 2. motory skýtaly možnost delšího chodu, 3. a především se daly regulovat a opakovaně spouštět a zastavovat.