O několik hodin později kroužili představitelé dvou generací barbarů klanu Jámufláknu tržištěm, obtíženi penězi, kterými je obdaroval král. Pátrali po jezdeckých zvířatech, která by unesla jejich váhu.
„Díky tvejm blbejm nápadům sme se dostali do pěkný kaše,“ brblal Rozčtvrť. „Nakonec se to muselo stejně vyřešit starou dobrou hrubou silou. Ale že to byla bitka, he?“
„Hm…“ přispěl ke konverzaci Balet.
„Takový nesmysly jako banky, vzdávání se a utíkání…“
„…není pro barbary to pravé,“ doplnil ho zachmuřeně Balet, když se otec odmlčel na delší dobu. „To už jsi několikrát říkal.“
Rozčtvrť neodpovídal, ale vytřeštěným zrakem sledoval něco před sebou.
„Co je, tati?“
„Eh, to utíkání…“
„Co s ním?“
„I to občas barbar musí, synku. Támhle se totiž žene máma a podle jejího toho, výrazy, bysem řek, že už o tom našem drobným bankovním nedorozumění slyšela. Takže, synu… Zdrháme!“