uvaha

Boha nikdy nikdo neviděl;
| jednorozený Syn, Ježíš Kristus,
| který je v náručí Otcově,
| nám o něm ale řekl.
| (srov. Bible, Jan 1,18).
|
| Důležité je jednou to s Bohem zkusit.
| I druhého člověka důkladně poznáme jenom tehdy,
| když se s ním stýkáme.
| Tak také Boha poznáváme jen tehdy,
| když se mu otevřeme,
| a ne když o něm pouze s patřičným odstupem přemýšlíme a diskutujeme.
|
|
| Bože, jestli opravdu existuješ,
| dej se mi poznat!

aaach

Na adrese, kam jsem si měl přijít popovídat s únosci Magde, mne čekalo malé překvapení.
Stál jsem u rozzářené výlohy (podle všeho byly někdy nedávno Vánoce) a pozoroval v ní odraz obrovské budovy na opačné straně bulváru. Stavba byla osvětlená jako diamant v muzeu, a ve výšce, kde mizela oblacích, zdaleka nekončila. Teď to překvapení: Nejenže to bylo na té samé ulici, kde bych měl získat informace o Seydelmannovi, byl to dokonce ten samý dům - nebo spíš DŮM. Mrakodrap byl tak obrovský, že každý jeho vchod měl vlastní číslo - ty dva, které mne zajímaly, od sebe byly přes půl kilometru a už jsem začínal tušit, kdo mne sem pozval. To, že oni našli mě, mi ušetří spoustu běhání.
Když jsem předtím parkoval Hurikána (hezky v postranní uličce, aby nebyl na očích), bedlivě jsem si překontroloval zbraně, ale přes svou značnou palebnou sílu jsem před onou horou betonu a skla třpytící se do tmy cítil jistý ostych. Jsem zkrátka zvyklý na nevelké prostory podzemních krytů a kosmických stanic - uvnitř tady toho monstra by se dalo bloudit celé týdny.
Zašklebil jsem se na, svůj odraz ve výloze:
„Ruče do toho!“
Odraz mi to vrátil.

debza

Ultra debil šine si to rušnou ulicí
na květáku naráženou má zmijovici
wrigli spírmint v tý sví držce asi nejspíš má
v hlavě dutý blbej nápad co zas udělá

V tykvi řezanku má
v tykvi řezanku má

Je to blbec od přírody nic mu neschází
ve svym vlastním světě krásu nachází
děvky nezná chlast a tabák ten mu nechybí
ve svý řepě má nasráno kde kdo závidí

V tykvi řezanku má
v tykvi řezanku má

povidka

Zkrátka a dobře muj táta jezdí každej rok na pánskou (pánská je když jedou chlapy na vodu a pořád mrdaj). Jel s nima i Prcatka. Byl to inženýr, kterej studoval stavárnu.Jednou jeli okolo elektrárny a on jim říkal, že ji minulý týden napouštěl. Tak přeskočili plot a šli do elektrárny. Tam na ně vyběhla babka s koštětem a začala na ně řvát co tam kurva dělaji a ať koukaj ryhle vodmrdat. Prcatka se jí snažil vysvětlit, že to tady minulý týden napouštěl, ale bába pořád říkala že jí to nezajímá a že musí okamřitě vypadnout. Prcatka se ale nasral, vzal bábě koště a mrdnul jí s nim po hlavě. Bába se složila. Prcatka k ní přišel a napustil jí. Pak všichni zdrhli. Když byli za plotem, řekli Prcatkovi: Ty si napouštěč na hovno, když tady mrdáš starý báby. No zkrátka a dobře od tý doby mu říkají napouštěč.

hmmm

Zástupce ředitele: Tak nám Josefe řekni, co jsi to říkal před hodinou.
Synovec: (Mlčí.)
Třídní učitel: Víš, někdo tvrdí, že jsi říkal takové ošklivé slovo. Ale možná tě jen špatně slyšeli. Neříkal jsi náhodou úča jedna?
Píča: To teda neříkal. Nebo říkal jsi, Josefe?
Zástupce ředitele: Stačí, když se přiznáš, že jsi říkal úča jedna, dostaneš poznámku do žákovské a můžeš jít.
Třídní učitel: Jinak bychom se museli domnívat, že jsi říkal něco mnohem horšího a musel bys dostat ředitelskou důtku.
Píča: Žádnou důtku, budu kategoricky žádat o dvojku z chování!
Třídní: No tak, Pepo, řekni, žes říkal úča, a všichni si oddechneme.
Zástupce: No tak, Pepíku, takový bystrý a slušný hoch...
Synovec: (Mlčí.)
Píča: Dostaneš dvojku z chování!
Třídní: Proč to neřekneš?
Synovec: (plačtivě) Protože lhát se nemá.
Píča: Takže je to jasný, pane zástupče, řekl TO.
Zástupce: Řekls TO?
Synovec: (Mlčí a klopí oči.)
Třídní: (ve snaze pomoci mu) Možná, že se tak u vás doma normálně mluví, a že ti to proto vyklouzlo. To by byla polehčující okolnost a spravila by to důtka.
Píča: Kategoricky trvám na dvojce z chování!
Zástupce: Rozmysli si to dobře, Pepo, víš, co je to polehčující okolnost?
Synovec: Ano, prosím.
Zástupce: Takže, mluví tak u vás někdo?
Synovec: Ne, prosím. (Na věci je zajímavé, že to je lež. Zažil jsem, jak švagr tohoto slova použil v rozohnění nad nějakým nedostatečně fundovaným článkem své kolegyně z jakési jiné university.)
Píča: Jasná dvojka z chování. A navíc budu žádat, aby vaši rodinu navštívila sociální pracovnice, a zjistila, v jakých to žiješ poměrech, že máš takovéhle výrazy. Kdepak dělá tvá maminka?
Synovec: Na střední škole.
Píča: (sarkasticky) No, ještě lepší. A tatínek nejspíš taky, co?
Třídní: Ne, kolegyně, jeho tatínek je docentem na Universitě.
Píča: Tak odsud vypadni, a pamatuj si, že tě dvojka z chování nemine. A v osmičce na konci roku to znamená, že se nedostaneš na školu. Na žádnou! Budeš někde zametat ulice!
Synovec: (Odchází s nevypočitatelným výrazem.)
Třídní: To je náramně složitý problém.
Píča: Jaký problém? Na té dvojce z chování trvám!
Zástupce: Víte, paní kolegyně, tady jde o to, že my mu ji vlastně dáme za pravdomluvnost.
Píča: No dovolte!
Zástupce: Ale ne, tak jsem to nemyslel. To co řekl, je jistě hanebné. Ale kdyby nám tady zalhal, a trval na tom, že řekl úča, tak vyvázl s třídní důtkou.
Třídní: A protože nelže, tedy protože má dobré chování, dostane dvojku z chování.
Píča: Tu dvojku dostane za to, co řekl. A basta.
Zástupce: Jistě, pochopte ale, že jsme se octli v divné situaci. Je to velmi dobrý žák. Řekl, co neměl. A pak toho jistě litoval. Ale pokud mu dáme dvojku z chování, tak to je signál, že příště má lhát.
Třídní: No, ono z hlediska praktického života to je celkem dobrá lekce, ale my jsme pedagogové.
Píča: Tedy pánové, já nevím, o co vám jde, já v tom žádný problém nevidím, na té dvojce z chování trvám, a teď už musím do hodiny, jinak mi ti potrati udělají z klasy kůlničku na dříví. (Odchází.)
Zástupce a třídní (jednohlasem): Píča jedna!