aaach

Na adrese, kam jsem si měl přijít popovídat s únosci Magde, mne čekalo malé překvapení.
Stál jsem u rozzářené výlohy (podle všeho byly někdy nedávno Vánoce) a pozoroval v ní odraz obrovské budovy na opačné straně bulváru. Stavba byla osvětlená jako diamant v muzeu, a ve výšce, kde mizela oblacích, zdaleka nekončila. Teď to překvapení: Nejenže to bylo na té samé ulici, kde bych měl získat informace o Seydelmannovi, byl to dokonce ten samý dům - nebo spíš DŮM. Mrakodrap byl tak obrovský, že každý jeho vchod měl vlastní číslo - ty dva, které mne zajímaly, od sebe byly přes půl kilometru a už jsem začínal tušit, kdo mne sem pozval. To, že oni našli mě, mi ušetří spoustu běhání.
Když jsem předtím parkoval Hurikána (hezky v postranní uličce, aby nebyl na očích), bedlivě jsem si překontroloval zbraně, ale přes svou značnou palebnou sílu jsem před onou horou betonu a skla třpytící se do tmy cítil jistý ostych. Jsem zkrátka zvyklý na nevelké prostory podzemních krytů a kosmických stanic - uvnitř tady toho monstra by se dalo bloudit celé týdny.
Zašklebil jsem se na, svůj odraz ve výloze:
„Ruče do toho!“
Odraz mi to vrátil.