Rachel

chvilku mlčela a rozhlížela se po kobaltově modrém moři. Pak promluvila rychle a spisovně, jako by mluvila do diktafonu. „Po únosu,“ řekla, „jsem byla vyděšená, šílená a plná beznaděje. Cítila jsem se absolutně – řekněme – znásilněná. Nikdy mě nikdo neznásilnil, ale ten pocit musí být stejný. Chtěla jsem utéct. Utéct a schovat se. Myslela jsem na to, že odjedu ze Spojených států, jen kdybych měla kam jít. Určitou možností byl Izrael. Nejsem věřící, ale jsem dcera ženy, která měla židovskou matku, takže podle definice jsem židovka – ačkoliv moji rodiče byli křesťané a syn je také, protože jím byl můj manžel.