V tu chvíli jsem cítil s dávným Britem, který putoval oblečen do zvířecích kůží, až došel do císařského Říma, srdce impéria. Jak musel žasnout před heroickými sochami, obrovskými chrámy, vysokými sloupy a občany krásně oděnými v hedvábí, zdobenými šperky.
Najednou jsem si vzpomněl na svůj ostrovní domov. Venkovský zapadákov s křivolakými uličkami, po kterých jezdí vozy tažené koňmi. Pestrá směs malebných vesnic obývaných ospalými venkovskými balíky. Ve srovnání s tímto vypadal uboze.
Zanedlouho auto zastavilo před vysokou budovou.
„To je váš hotel,“ řekla Kerris. Pak se usmála, zřejmě mému zmatenému výrazu. „Nedělejte si starosti, Davide. Očekávají vás. Měl byste tam najít taky nové šaty – odtelegrafovala jsem vaše míry předem. Ale vhodnější boty vám teprve budeme muset sehnat… v námořnických botách nemůžete chodit po Manhattanu.“
Byl jsem jako dítě o Vánocích, které má oči vytřeštěné vzrušením a pobíhá od jednoho překvapení k druhému. Přesto mne trápil pocit neloajality vůči svému domovu na tom klidném ostrově, vzdáleném tisíce kilometrů. Pro rodinu Masenových to bylo bezpečné útočiště. Jídlo a šaty mi poskytlo to, co rostlo a páslo se v jeho bujně zelené krajině. Jeho společnost udělala maximum pro to, aby mi poskytla vzdělání a zábavu. Jenže tato pulzující metropole nabízela mnohem víc.
„Co je to?“ zeptal jsem se barmana v hotelovém baru. Zahrnul mě širokým úsměvem. „To je televize, pane.“