vsehochut

Motlitby a chvalozpěvy

2011-06-20T05:53:00.000-07:00

II. Poděkování Mertsegeře, paní nebe, vládkyni obou zemí, jejíž krásné příjmení jest: " Vrchot západního horstva"; složené od sluhy v sídle pravdy Nefereba ospravedlněného.
Deska turinského musea čís. 102. Nejlépe jest uveřejněna s překladem od Ad. Ermana v Sitzungsberichte d. k Preussischen Akademie d. Wissenschaften 1911 str. 1097.— 1100.
"[Byl jsem] muž nevědomý a nerozumný, nevěděl jsem, co jest dobré a co jest zlé, a tak dopustil jsem se hříchu proti Vrcholu, a ona přisoudila mně trest:
ve dne v noci byl jsem v jejich rukou a seděl jsem na cihle, jako těhotná žena;
volal jsem po vzduchu, ale nepřicházel ke mně.
I slíbil jsem mocné, Vrcholu západních hor,
i všem ostatním bohům a bohyním:
Hle, řeknu starým i mladým dělníkům:
Střežte se Vrcholu, neboť lev skrývá se v nitru Vrcholu!
Ona zasazuje rány, jako lev zasazuje rány;
ona pronásleduje toho, kdo pohřeší se proti ní"
Volal jsem k své paní a seznal jsem,
že přišla ke mně v podobě sladkého vánku.
Odpustila mi a dala mi spatřiti svou ruku.
Obrátila se ke mně milostivě,
a dala mi zapomenouti na nemoc, jež mne [trápila].
Hle, Vrchol západních hor jest milostivá, když se k ní volá!"
To řekl Neferabev ospravedlněný a ještě jednou volá: "Hle! Všecky uši, které žijete na zemi, slyšte: "Střežte se před Vrcholem západních hor!"

MODLITBY A CHVALOZPĚVY.

2011-05-25T23:56:00.000-07:00

Z rozsáhlé literatury modliteb a chvalozpěvů seznámil se čtenář s některými již v předcházejících velkých sbírkách náboženských textů; tak
text pyr. 777—785 jest modlitba k Nutě,
text z rakve stř. říše I.C jest prosebná modlitba k pánům pravdy,
text z rakve stř. říše I.D jest prosebná modlitba Reovi,
text z rakve stř. říše I.E jest prosebná modlitba k Atumovi,
text z rakve stř. říše I.F jest prosebná modlitba k Cheprerovi.
V knihách mrtvých kap. 18. část I.B a II.B jsou modlitby k Usirovi, začátek kap. 126 jest modlitba ke čtyřem paviánům Reovým, začátek kapitoly 162. jest chvalospěv na Mina, začátek kapitoly 186. jest chvalospěv na Hathoru.
Také mezi texty z doby řecko-římské najde čtenář modlitbu k Esetě, litanii k Chnumovi; začátek nařízení o bohoslužbě na Čistém ostrově jest modlitba s litanií k Usirovi.
Modlitbami a chvalospěvy obsaženými v této kapitole snažím se doplniti sbírku jich, aby obraz byl pokud možno úplný.
I. Modlitba Sinuhetova.
Na dvoře krále Amenemheta I. (prvního krále XII. dynastie, jenž zemřel r. 1970 př. Kr.) žil kníže Sinuhet, jenž při nastoupení krále Senvosreta I. utekl do Palestýny, kde tamější kníže dal mu svoji dceru za manželku a učinil ho náčelníkem kteréhosi pohraničního kmene. Byl šťastně živ ve svém novém okolí, ale když sestaral, pojal ho stesk po domovu a modlí se k neznámému bohu, jenž řídil jeho osudy, aby dopřál mu stráviti konec života v Egyptě. A jeho touha se splnila. Vrátiv se do Egypta, žil na královském dvoře a sepsal svůj životopis, jenž se zachoval v několika hieratických opisech, jež vydány jsou s překladem od. A. H. Gardinera v Hieratische Papyrus aus d. k. Museen zu Berlin, sv. V. Český překlad vydal jsem ve Výroční správě gymnasia v Praze na Malé straně r. 1912. Modlitba jest v ř. 147. — 164. celého textu.
"Tak tedy jednal bůh, aby smířil toho, na něhož zanevřel, a jenž utéci musil do cizí země. Dnes se jeho srdce udobřilo. Psanec kdysi dal se na útěk a dnes mluví se o mně s úctou v sídelním městě; plížil se kdysi hladem se plazící a já dnes dávám chléb svému sousedu; kdysi nah opustil muž svou zemi a já dnes stkvím se v šatech z jemných látek; sám kdysi běhal muž, nemaje posla, a já mám dnes množství poddaných; krásný jest můj dům, rozsáhlé jest mé sídlo, a v sídelním městě sa na mne vzpomíná.
Bože, kterýkoli, jenž řídil jsi tento útěk, buď milostiv a přiveď mne do sídelního města! Snad je ti možno dáti mi spatřiti místo, na němž neustále dlí moje srdce, neboť co jest důležitější pro mne, než aby mrtvola má pohřbena byla v zemi, v které jsem se zrodil? ................................................. Potkalo mne štěstí, že bůh mi prokázal
milost. Kéž učiní tak ještě jednou.a dopřeje spokojeného konce tomu, jehož kdysi učinil ubohým. Kéž slituje se nad tím, jehož dohnal k tomu, aby žil v cizině! Zdaž bude dnes milostiv a sejme svou ruku s toho, jehož pronásledoval, a dovede ho do země, ze které ho vyvedl?"

2011-05-09T00:45:00.001-07:00

From: Phoenyx

Your basic carrot and stick. For the GM that wants to cut down on the combat and encourage role-playing activity, you make the latter rewarding and the former detrimental.

Characters that dive in to the Thieves' lair and fight everything in sight find the McGuffin has been killed, and they can't get the vital information to stop the plot against the Duke. They later find out that had they talked their way in, they could have gotten the information, and up to the point they attacked, the thieves' guild did not know them as foes.

Just one example. In modern games, use the law as a deterrent to fighting. They get done trashing the local "Cobra" base and find that the "Front" has called the cops. They have a SWAT team waiting for them and a lot of questions to answer. Their "special clearance" might get them off the hook, but the time lost was critical. By talking to the local police, they could have isolated the base, rendered it useless, and gotten on with their plans, all with no additional effort to themselves. However shooting up a block will get them "Spanked".

2011-03-08T07:36:00.000-08:00

2011-02-09T05:42:00.000-08:00

In short, don't make vanilla flavored combat -- make roleplaying flavored combat. If you still aren't having much fun, and this isn't helping players see things your way, then maybe it's time you moved on to a new group.

From: Gwaldrop

One way to discourage excessive combat is to tell the players ahead of time to not make combat oriented characters. Often times they'll comply with you if you just ask them to.

However, some players are just going to do whatever they want to do. In this case, if you want a game oriented towards story more than combat just make it that way. Characters who solve their troubles with weapons first should get themselves into more trouble because of it. Also, such characters often slight their social and mental abilities in favor of combat abilities, so gear scenes towards the social. While they sit there and yawn because their character doesn't have the necessary abilities, they get to watch while everyone else gets to develop their skills. Perhaps this will clue them in on what you mean by non-combat oriented games.

One bad side-effect of this is those players who comply all too well. I have had a few games where nobody had any real combat ability at all. I prefer a more story oriented game myself, but I like action as well - sometimes the only way out of a situation is a rock 'em sock 'em fight. Make sure to let your players know that some combat ability is fine if you expect some action in the game, just tell them not to center their character around combat.

From: Phoenyx

Your basic carrot and stick. For the GM that wants to cut down on the combat and encourage role-playing activity, you make the latter rewarding and the former detrimental.

Characters that dive in to the Thieves' lair and fight everything in sight find the McGuffin has been killed, and they can't get the vital information to stop the plot against the Duke. They later find out that had they talked their way in, they could have gotten the information, and up to the point they attacked, the thieves' guild did not know them as foes.

Just one example. In modern games, use the law as a deterrent to fighting. They get done trashing the local "Cobra" base and find that the "Front" has called the cops. They have a SWAT team waiting for them and a lot of questions to answer. Their "special clearance" might get them off the hook, but the time lost was critical. By talking to the local police, they could have isolated the base, rendered it useless, and gotten on with their plans, all with no additional effort to themselves. However shooting up a block will get them "Spanked".

2010-10-26T04:25:00.000-07:00

Really there are two elements which define the hack&slash vs. roleplaying quotient in a campaign: 1) The cues and motivations provided by the GM, and 2) The preference of the players. With enough practice, any GM can get the first part right, but there is really only so much control one can have over the second. It is entirely possible to have some players you simply cannot ween from combat happiness. Some people would suggest that you find another group when faced with this situation, but I think there are some things you should try first. These tips are here to help you make combat more fun for you. Obviously, if you have a complaint about the level of hack&slash in your campaign, then there's something about the hack&slash you don't like. If you want more roleplaying in your game, then maybe you should try using combat as a vehicle for that by:
• Having your villains talk trash. Far too many GMs overlook this simple and fun way of spicing up a melee. Best of all, characters (or players) may feel a need to answer your obnoxious antagonist in kind, and before you know it, you're roleplaying! One of my party's favorite encounters was with an orcish highwayman that I had talk to them like a pro wrestler; every round of combat, he delivered a new macho "witticism" that I prepared beforehand. They had a ball, and so did I.
• Using interesting scenery. What's more interesting? Having a mass melee on a forest path, or having it on a rickety rope bridge overlooking a 100 ft. deep chasm? If nothing else, the latter keeps the players on their toes.
• Injecting a healthy dose of moral ambiguity. Have the party befriend two NPCs at different times, and then have the two NPCs meet in front of the party as mortal enemies. Make sure to encourage your PCs to choose sides --but don't make them too comfortable with it. If the players become frustrated or emotional, then you've succeeded in immersing them in your game world.
• Having a "combat", *wink* *wink*, *nudge* *nudge*. Certainly not something you should try on a regular basis, but bring in a character you want to have interact with the party as a combatant (like a sensai, or sympathetic villain), and fudge the rolls so a whole lot of nothing happens. Give the PCs some experience or skill points for the encounter (especially if they roleplay appropriately), but let the NPC get away.
• Being horribly dramatic. This is what you're going for, anyway. Give the dying villains final words; describe important hits and misses in great detail; create extra consequences for failure; have the antagonist give an impassioned speech before drawing his sword -- whatever floats your boat. Remember, if you think it would be cool, your players will at the very least find it memorable.

Všehochuť

2010-06-15T02:13:00.000-07:00

From: Rick

I think the most effective way to deal with the problem is to let the PCs deal with the after effects of their actions for the next few sessions. If they immediately attack that neutral orc who was going to tell them where to secret entrance was, fine. Let them try to find it on their own. Make it obvious that 'someone' they've met was going to help. Being a good DM can involve some out of character hints, too. I've found dropping clues during before the game can really spark some interest in what's happening. Do this a few times, and they will probably learn to talk more often.

Ironically, the best I've ever seen this used was while I was sitting on the PC side of the screen, and a friend (we'll call him Goose) was DMing. (BYW, he learned most of his DMing tricks from me, but that's neither here nor there. ;)

Our characters were talking to the mayor of a small town where we had just eradicated the Thieves Guild. I can't remember what he said, but it was something that was open to multiple interpretations and we took it the wrong way. We politely excused ourselves, but as we were leaving, the Cleric took a swing at the mayor with her bow, rolling a 20, followed by a 00 on our homebrewed critical table: Instant Death. After the chorus of cheers and sombrero dances, me and the guy playing the cleric looked at each other, simultaneously coming to the realization that we had just killed an innocent man. So, instead of asking him what he meant by that, or trying to find out more through some other means, our good-aligned characters spent the next 3 or 4 games trying to find a way to resurrect this joker. We eventually succeeded and, due to some quick thinking on our part, he was none the wiser. Even so, we ended up guilted into performing missions for free for a time after that. What makes Goose's reaction to our bloodthirst so brilliant, is that, even though we messed up (badly), we still had a chance to save the campaign, but we did pay dearly for our mistake. This was almost a year ago, and I still remember it. I'm pretty sure everyone else in that group does too.

všehochuť

2010-06-07T02:33:00.000-07:00

Another option would be to furnish them with a mission where combat must be done in the right way to gain success. Infiltrating a band of rebels to gain knowledge of their plan would be an excellent roleplaying opportunity as well as potentially providing ample opportunity to brawl.

The whole idea behind running a game for characters/players who like the rough stuff is to make scrapping interesting, complicated and character-oriented. Don't just try to eliminate it by running politician missions or what have you.

Hope this helps.

From: Logan H.

In answer to your question, there are a couple things that come to mind:
1. Combat itself can be more than dice rolling. If the GM sets up an interesting area with its own consequences for actions then this will give roleplaying opportunities. If one character, for example, starts to fall down the snow slide (toward something nasty) does another character spend their round reaching out a hand to attempt to save that character or let them continue to fall?
2. In real life, people who kill people (and perhaps monsters, etc in a fantasy game) get a different "aura". They start to look like more of a 'hardened' killer. This is something that an 'empathy' type skill can pick up on. How friendly are you to the big scarred guy with the 'thousand yard stare'? Many times, people will become nervous (subtly or obviously) in the presence of hard core killers.
3. Give the players interesting assignments that involve killing. Rather than "Go kill that guy" how about "Go kill that guy and make it look like an accident" or "Go kill that guy and make it look like this other guy did it". Roleplaying will come into effect when the players sit down and begin to plan out the execution. If they need 'specialists' (NPCs who possess special skills to allow them to do the execution that the group doesn't have) then they are roleplaying with NPCs. By the same merit, where do they get all of those guns and body armor from? More opportunities for roleplay as they deal with merchants. What if one of their vendors gets a swat team breaking in on them while they are sitting and haggling with the PCs over some firearms? If the PCs don't save this guy, they will have to look for a new source - if they do save him then he will be grateful and perhaps give them a discount, etc.

Last note: In a combat loving party, it is important to slip in some roleplay subtly. Do you think the love interest is going to come up, boom!? Not for a long time.

First work on the people that the PCs normally deal with. Flesh them out. Give them some personalities and the PCs will have to deal with those personalities, perhaps even developing some of their own.

If you don't use subtly when doing this it will NOT work.

všehochuť

2010-05-25T01:52:00.000-07:00

Another problem I've seen is the players just don't know what else to do. They attack just because they don't have a clue of what else would move the plot forward.Once, this happened to me. The players were confronted with a demonic horde led by a female general gone mad. They were unable to stop the horde, but they knew that there was a dragon that was the only creature in the world that the general would obey. For me, this clue was pretty obvious, but the players wouldn't realize that the dragon was their only hope (the horde was destroying a city and killing hundreds of innocent people so it wasn't just the PC's lives at stake). When I mentioned the dragon, a player immediately said: "That's it! The dragon! Let's kill the dragon! She loves this dragon, let's extract revenge on her by slaying this beast!". This surprised me, as the poor dragon wasn't even involved in the whole mess and by killing him they would ruin their chances of saving the innocent people that were at risk.

So I acted as the players' "Common sense". I said to one of the wisest PCs' player: "You don't see much point in slaying the dragon. In fact, it seems a rather foolish thing to do". By acting as their common sense, I was able to show the players that this wasn't time to do combat, this was time to ask for help against a n apparently unbeatable foe. So they did ask the dragon for help and everything was solved.

So what I am trying to say in this rather long example is: when the players attack because they are clueless, [you should] act as their clue!In general there are always brilliant characters in the group (the mage, the cleric, etc) and you can't expect the players to be so brilliant. So act as the common sense or consciousness of the PCs and see if they don't begin roleplaying when they realize it is the most efficient thing to do.

From: Scott P-M.

Johnn,

Here's what I do to encourage roleplaying among combat- focussed characters(/players): every once in a while, put them in situations where they are not the badasses. The reason players will feel no compunctions about charging immediately into the fray is because they don't feel like they are in danger when they raid the goblin caves or whatnot. Put them in a situation where they are made well aware that combat is going to result in an untidy demise. This will frustrate players if used excessively, but it will encourage players to communicate with their enemies, giving the GM more room to develop interesting, worthy opponents, rather than one-off cannon-fodder.

všehochuť

2010-05-19T04:09:00.000-07:00

From: Flatvurm

As far as the "Shoot first, ask questions later" attitude goes, I feel that it's usually a pretty simple matter to trick the players into having their characters attack someone they shouldn't. The consequences of this can be hard to enforce, though, depending on the (possibly already flagging) level of character development. If the players are into their characters, there could be personal consequences to the hasty action; the victim could have been a needed ally, a good friend, or either of the above to an ally or close friend of the characters. An NPC's NPC. :)

If the players are less motivated by character consequences, then story or system consequences are a more appropriate penalty; the victim could have been key to the success of the adventure, or the GM might want to withhold experience or other system reward points.

From: Leonel

Hi there, Johnn. Once again, congrats on your e-zine.

This time, I wanted to share with everybody some ideas about the problem of players that always favor combat instead of roleplaying. As we all know, this is a rather common thing, so here goes what I found to be of help when a GM is confronted with this situation.
• First, you should find out WHY the players do this. If this is their style of play and they just don't seem at all interested in changing, maybe you should leave them be. For some people, roleplaying is just plain boring, they'd much rather roll dice. As we all know, forcing your players towards a direction they don't want to go is asking for trouble. If that's the case, just maybe is time to find another group.
• If such is not the case, then maybe the players feel rewarded only for combat. In AD&D 2e this sometimes can be a problem: XP for character development is by far fewer than XP for killing monsters. As the recent editions of the e-zine have discussed masterfully about rewards, I'll just leave the warning : watch it, maybe you are the one moving your game towards hack'n'slash and you don't even realize it.

všehochuť

2010-05-11T04:21:00.000-07:00

But, by far, the best way to deal with combat is to do something that the American media is really bad at--realism and consequence. This means that perhaps the police will come after them, or the victim's mother will. People will be afraid of them. It will be in the news. People will randomly (actually for revenge) try to kill the PC's. They will sometimes fight people who are very weak (i.e. average human) and kill them easily, and then have to deal with the consequences. There will be lots of innocent bystanders. Make the combats full of repercussions and people will be a bit less willing to jump into combat so easily.
2. Background Check. So now that you've given a different spin to combat, how do you bring in role-playing? It starts at character creation. I have a character bio sheet that I give all my players (mine is actually 4 pages long!). I tell them that by the second or third adventure, I want the bio filled in. The bio is full of all sorts of questions that leads the players to think a bit more in depth about their character. The bio includes things like: name, address, birthday, etc, but also things like-where did you grow up? How was your relationship to your parents? Talk about your relatives, your childhood. Where did you go to school? What are you afraid of? Who is the last person you'd like to run into and why? How do you feel about your career? Etc. After people spend an amount of time working on their bio, they tend to want to incorporate it. Reinforce this by bringing up things from each character's past every now and again.
3. Plot. Give them plots where they have to keep someone alive--someone they have to role-play with. Give a succession of situations where if they just kill people they don't the info they need to complete the mission. Have the plots deal with a variety of combat and non-combat issues.
4. Supporting Cast. Make interesting NPCs that the players will want to interact with. I find it most effective to make them random people. I don't know why, but the PCs I've encountered will role-play with the plain-looking secretary who is shy and flirty or the drunk 7-11 guy with a mohawk for a half hour. Populate the world with interesting people, who seem to have a story, the players will follow.

všehochuť

2010-05-10T00:12:00.000-07:00

Make the dead NPCs have vital information memorized, they obviously won't be able to be questioned after being killed. Maybe the obvious enemy squad leader is not the one with the passcode into the enemy base because the rebels have a tendency to shoot the obvious leaders (a la Patriot).

Maybe the NPCs were not the enemy and the PCs just killed their only potential allies.

Make the enemies are too dangerous to attack and don't hesitate to grease one or two players or even the entire party. But never make it seem like you are simply out to get them. Life is not nicely arranged into dungeons of various levels (all level 1 monsters to the top!).

Lastly, make the PCs the bad guys for fighting: The king decides that any fighting within 10 miles of any town is punishable by 5 years in the salt mines. In modern and Sci- fi games this is even easier. The police tend not to care who was at fault when there is gunplay. Everyone gets thrown in jail and the courts settle it a couple of months/years down the road, assuming you have an honest justice system. In jail you are a sitting target for your enemies.

The hard part is keeping the players from thinking you are out to get them.

From: Stephanie P.

Hey,

I've been GM'ing for over 17 years, and I've often been faced with those people who were comfortable in a combat frame of mind. Before I bring out my tips to lure them into a role-playing space, I will preface this by saying that if someone *really* doesn't want to role-play they won't, but it can be encouraged. So, here are my tips:
Start with Combat. If the players like combat, this is where to begin adding roleplaying. This could be as simple as putting the combats in dramatic situations--like on top of a moving train or on a rickety bridge. This will probably have your players come up with more interesting options that--"I hit the guy."

všehochuť

2010-05-07T06:21:00.000-07:00

There have been times when he missed tips, since he doesn't always think of the NPCs in his background. This only creates more enjoyment when he realizes this later on, when it is too late to explore it.

From: Chris C.

In response to the question posted in the latest issue of "Roleplaying Tips Weekly" about discouraging or at least minimizing "shoot first" roleplaying, I have a couple ideas that have worked for me with my groups (most of my experience has been with Shadowrun, but these tricks should work in most any game):

Make it painful to do so: This is not my preferred method, since if you overdo it you end up simply punishing a player for their playing style. However, it can sometimes be useful: making the consequences of shoot-first gaming obviously unpleasant (being arrested for terrorism, ticking off the mob, etc.) and apparent to the gamers might get them to ease back. A slight modification of this method would be to let the players see the results of the violence- -assuming the players are adults, be graphic. The aftermath of a gun battle should be pretty horrific.

Make it difficult to do so: give them a bunch of obstacles or complications that would dissuade them from kicking in the door and holding down the trigger. For instance, if the characters have to kidnap somebody, put a bunch of innocent civilians in the way. Or, if they need to "liberate" some artifact, make it extremely delicate.

Sometimes, I've found that it helps to encourage a bit of conflict between characters so that they end up keeping each other in check. Often you can end up with a team leader who the other characters follow pretty much without question-- especially if the team leader is a shooter and the others are less combat-oriented characters. It might be useful, however, to get them to ask why the plan is just to kick down the door. It also might let them show off some of their unique abilities.

As a last resort, you might straight-out ask the player why they're doing what they're doing, although it's a big step out of character. It may reveal that the player is having a problem, such as not knowing what else to do or being frustrated with the game.

From: Orren

This is not my tip, but one that a DM used in a game I was playing in. He gave a percentage of experience bonus for good roleplaying. The percentage ranged from 0-10%. This also was a percentage of the total experience points of the character, not just for that game session. So if you have a bunch of good roleplaying, then that bonus could easily exceed the experience for the combat.
________________________________________
From: Dan W.

To answer your call for ideas on how to steer a group away from hack-n-slash toward RPing: The obvious one is to penalize the shoot-first-ask-questions-later behavior.

všehochuť

2010-05-06T00:11:00.000-07:00

Last Hope: Talk it out. This is somewhat of an emergency exit just before you quit the stage. If your players aren't listening to you, or are plainly ignoring your in-game attempts to get them roleplaying, tell them. After all, you're GMing for fun - and if you're not having fun, something should change. And if you've done all you can to change the situation without success, it's the player's turn. Tell them that you don't want to GM anymore if they don't start roleplaying. Now _they_ should act -either they help you in creating a good story, or they'll have to find another GM...

From: Jones T.

I believe that your points in [Issue #51] speak to the very heart of a truly enjoyable and exciting campaign.

With regard to your first Point, wherein you speak of 'spending time on each character', I have a method which has proven to get all players excited about their PC's.

Whenever a player wishes to join one of my campaigns, they roll up their stats and then are required to provide me with a background. The background must come first.

From each background, I go over it in fine detail, taking notes, giving NPCs names and adding bits and pieces to fill it out. I then provide the player with his "Player Information". This sheet of paper gives him the names of the NPCs as well as a few other bits of seemingly trivial information (of course, my PCs are catching on that these tidbits are not trivial.)

From here, I develop small, long term campaigns with each Player's background. My games generally take the form of several long term campaigns, each one taking the characters through many levels and, sometimes, many years. In the backdrop, I provide what I refer to as "mini-campaigns" and "one-shotters." The "mini-campaign" is a series of 2 to 4 adventures, the 'one-shotters' being one adventure. The players never know what kind of adventure they are participating in at any moment.

From the Player's backgrounds, I create long-term 'mini- campaigns." Perhaps an adventure with the initial hints at 1st level, another one at 4th level, then an adventure that leads directly into one that relates solely to the PC's background and so on.

I have rarely seen a player not become very excited about his player with this method.

For an example, I have a Fighter from Neverwinter in one of my FR campaigns. At the start, he provided as a reason for his military skills the fact that he spent much time with a retired captain in the militia of Neverwinter. I expanded this background to say that this man actually found the Fighter as a babe in the Nether Mountains, halfway across the continent. This Captain was given the babe by a powerful figure who told him to watch over the babe carefully, for reasons not mentioned. He brought him back to the family that he believes to be his own and watched him throughout his upbringing. I have been playing off this (with more detail then I can give here) for nearly a year's worth of real-time gaming and the player is very excited about every bit of info that happens to drop his way.

všehochuť

2010-05-04T23:47:00.000-07:00

Now, let's see what I've got for this one...

First In-game possibility: Combat Experience 'wears off'. Of course, in most systems, there's an experience value given for slaying a certain kind of monster - but it wouldn't be too realistic to award this amount of points each time the PC slays one of them as soon as it becomes routine work... if the brave hero slays his 20th Ancient Giant Multi-Headed Red Dragon, it's surely not an experience as impressive as his _first_ one, so I would also only award about 1/20 of the Dragon's XP value. This forces the players who want to advance to come along with new ways of surviving such encounters - the first Ancient Giant Multi-Headed Red Dragon being _talked_ into submission would be worth as much XP as the first one - maybe even more, depending on how brilliantly it was done.

Second In-game possibility: Involve PCs in Non-combat action. Maybe the Player's favor towards combat comes from the simple fact that they haven't encountered any other things that really are fun to them... WHAT exactly you should do to get your players out of their roleplaying lethargy depends heavily on players and GM. Maybe you could get one of the PCs involved in a love affair? Maybe a few puzzles would do them good? Maybe you could come up with an enemy the players cannot possibly defeat in combat, but only through roleplaying? Depending on the solution, it could even be helpful to confront them with an _extremely_ boring combat situation short before you come up with The Other Possibility. Sometimes contrast does a lot.

všehochuť

2010-05-02T09:30:00.000-07:00

1. Opened subplot for another player. (Ex: Tom shoots his mouth off about how Rex can shoot even better than William Tell, and so the local Baron demands that Rex compete in the upcoming competition against his champion Sir Tell.)
2. Opened subplot for Self. (As above, but lesser xp award.)
3. Unselfish bonus. (To reward the Good Guys who either stick to their character's character in spite of evil reward or who try to stay honorable in spite of the other characters.)

I also penalize xp for reusing the same ability over and over or trying to milk an ability for all it's worth.

From: John B.

With regard to Encouraging Roleplaying over combat I think one good way to encourage players not to shoot first, ask later is to allow them to go into a combat situation, slay the bad guy and then present an unexpected outcome from the combat.

For example, one of the "villains" just killed could have been an undercover agent for the king and the players actions instead of being heroic have just put the kingdom on the brink of war. For this to work properly you do have to provide the players with some way to figure it out before they enter combat through roleplaying. If they rush into combat without thinking they face the consequences of their actions...

From: Tony

I've found that the most effective way to encourage roleplaying is to ask each player to write a detailed history for their character before the campaign begins. Some players will be able to write detailed histories without any trouble at all. For those that have difficulty, spend some time outside of your normal gaming sessions talking to them about the game world and asking them questions about their character. Throwing around ideas for an interesting character background can be a lot of fun.

Player: "Maybe he used to be a soldier in some army." GM: "Yeah good idea, the Kingdom of Arthania is at war with the Gors at the moment, your character might be a Knight of Arthania, or a hired mercenary?" Player: "A mercenary yeah cool! He'd be a hard old guy like Clint Eastwood except with a soft heart..." etc.

It's a lot of fun and really primes the player, even a new player, to start roleplaying from day one. Character histories are great for the GM too, as they usually supply a whole bunch of NPCs and story ideas ready to work into the campaign.

From: Toran

všehochuť

2010-04-30T03:04:00.000-07:00

Set up events before they occur.

This tip sort of relates to the last one. Many stories rely on a breach of the normal state of affairs - this only works well when you set up what the normal situation is in the first place. For example, we see Conan's village before it is raided by Fulsa Doom (or however you spell it!), all peaceful and happy. This gives us something to prepare the coming carnage to. To breach something, you must demonstrate what it's normally like first.

You also need to set things up to create tension. Give hints as to coming events so that there is some kind of build up. I always used to get really annoyed when no one found the terrible war/sudden death of ruler/other large event shocking. They just bounced along happily. For something to have impact you need to build up to it. Use prophesies, hints, and small clues to allude to the coming large event. Have NPCs fear it for a while. Wait until the PCs fear it before having it happen. The Shadow War in Babylon 5 would have been far less interesting if the story had started with it, and without all the hints and dire predictions.

Finally, you need to set up the normal way of doing things, and why it is so incredibly dangerous to do it some other way. That way when the PCs invariably chose to do it the dangerous way it will seem cool and challenging. Try showing what happens to an NPC who does it the dangerous way (something bad!), or have NPCs talk about what they think would happen. Try to make it so that the players really think their characters could get seriously fried doing something the wrong way. That way when they choose to do it, it will be more intense and rewarding.

From: Delos

To solve this problem, I chose to not award experience for (say) killing monsters/npcs and allow their loot/death to be its own reward. But I do award xp for these kinds of actions:
1. Came up with own consequences (Ex: Remembered to limp after being wounded in the foot.)
2. Played a Disadvantage (Ex: I didn't have to remind Tom that he's colorblind at any point in the session.) [I don't award xp for taking disadvantages, just playing them.]
3. Player contributed a Goal at the end of the game. (Ex: The next game, Tom decides that he'd like to meet his evil twin.)
4. An extra Sign is added. (I use Signs like Over the Edge does.)
5. Played an NPC well. In those times when the party is divided, I have an NPC prepared (pregame) for a player to play. I record the relevant stats and skills just for the purpose of the encounter, along with a few Signs and other mannerisms. I usually have to tell the npc-player how difficult or easy to be and they take it from there.

The interest in character traits is in the breach.

2010-04-29T06:05:00.000-07:00

In most stories the heroes make mistakes, they have fatal flaws, and they must overcome difficulties. Part of the interest in stories comes from the development of the main characters, and their movement from one point to another - which is usually the result of the characters changing and learning from mistakes.In gaming many PCs become quite static, the PCs resist change and the characters start to seem two dimensional. This is frustrating for both the player and the GM.

As a GM it can be important to remember that the PCs are clinging to their concepts for a reason. When players create concepts they usually have in mind a series of events which will challenge and highlight their character traits, in my experience they will cling to these traits until they have been sufficiently highlighted, and then they will move on.

As far as I can see, one of the best ways to highlight character traits is to give the PCs the opportunity to be "forced" to break them. (I use the quotation marks because they don't necessarily want to be forced into a corner as players, but they may like to roleplay their characters out of corners created by the character's personality.)

For example if one of the PCs is always polite, the player is probably thinking about how freaky they would be when they finally snap and get angry. They don't want them to be angry all the time, but they probably would be grateful for an excuse to have that character's self control waver briefly - try giving them something to get really pissed at. Or, perhaps one of the characters is very callous and cold. The player might be interested in seeing what would happen if they were presented with something they cared about (eg. the assassin rescuing the small child).

Remember, the same goes for NPCs. They will seem much more interesting if they occasionally break established character traits. For example, Darth Vader was so cool because he eventually decided that he wasn't evil, and saved Luke. Additionally, endless action movies have been based on the idea of the good, kind normal guy who goes nuts and takes horrible bloody revenge on the people who've pissed him off (usually by killing his family or something). Both of these concepts are interesting because they break the pre established character traits.

Ultimately, some players will reject or fail to see these chances to express their characters (the polite PC might never snap, the assassin might kill the child) but many will jump wholeheartedly on the chance to express that element of their concept. Some players will make these opportunities all on their own (wouldn't we all like more of them!) but most will need these opportunities to be presented, and once they have expressed this element of their character to their satisfaction the character will probably become much more dynamic.

všehochuť

2010-04-27T07:49:00.000-07:00

From: Riina
1. Design general descriptions and encounters before the game.

Usually when GMs prepare for a game they work out the main plot encounters and so forth which are going to happen, with a general notion of when they'll happen. This is definitely a useful thing to do! However, I've also found it very useful to design some bits of description and minor encounters which can be inserted anywhere in the game. They can be used whenever you need time to think, when you need something to do right now, or just to enhance the imagery of your game world.

Examples -
o Work out some generic descriptions of the weather. Make them as detailed and evocative as possible, and use them to enhance or contrast the mood of the game. eg. "The rain pours down onto the darkened cobblestones and drips from the eaves of the small wooden houses. You see no one but a few huddled beggars as you make your way to xyz." Try to describe light sources, smells, sensations and noises, appeal to all the senses. Insert these whenever you want to make the gameworld seem more vivid, or to evoke a mood.
o Work out some generic descriptions of the location of the game world. Devise and note down in point form some basic imagery for your game world - eg. descriptions of the city the game is set in, or the mountain range they are passing through. Include people and animals and minor, mundane mishaps (broken cart wheels, fallen trees on the road etc.). Insert these whenever the PCs are moving around in the world frame. Have them reflect the state of affairs (has there just been a war? Is there famine? Is the market bursting with goods? Are their a lot of soldiers around? etc.)
o Devise generic NPCs. Invent a series of normal people of different ages, genders and social classes. Give them names, physical descriptions and a couple personality traits. Wheel them out when the PCs talk to someone you didn't expect them to, or put them around the place to demonstrate the reality of the PCs actions (eg. the inhabitants of the house they break into). Again, have their situations and concerns reflect the mood/theme/events of the game world. Or for something different have it contrast.
o Devise minor encounters. For example, the PCs could be robbed by a common thief, or come across a "domestic dispute", or a lost child. These events can be inserted to illustrate all sorts of points about the nature of the world, or to take up some time when you need to think, or to break up the more important events of the story. They can be used to add interest to the unexpected actions of the PCs. Make sure they are simple and mundane, otherwise you defeat their purpose of giving you time to think, or of reflecting the normal events of the game world.

All of these things can be devised without the exact context in mind, and then inserted in wherever you like. Their advantage over just making things up on the spot is that they will fit better with your game world, they will be more complex and you can use them as a subtle way of controlling the mood of the game. They will also look pre-planned, which helps to keep the players from trying to pin point the "real plot" and then pursuing it to the exclusion of all else.

2010-04-19T02:49:00.000-07:00

1. their actions any more. I can remember all the fights I had until we started to use miniatures...cause they all had some special kind of action you imagined in your mind...I remember even our first session, just because I can remember the fun we had imagining a giant elk jumping out of the bushes, everyone dodging, and our brave dwarf saying: I´ll block his path... He went flying hahaha, he was not injured a lot, but his pride was so down, he hated all elks ever since >:-)
2. Do NOT give players powerful magic weapons...if you let them know they are soo powerful they won't bother talking, they just do not need it. We have been playing for 3 years in the world of DSA (the BEST german system, and the system with the most consistent world worldwide...) There ARE almost no magic artifacts in DSA, only the most powerful NPCs may have a wimpy "sword +1" or such... Also, there are no permanent magic items, they all have only some 1 to 10 charges, then they are gone...to slay a big dragon in that world, you would need an army, so there IS simply no way other than talking. Just make the players clear that they will die trying to fight this fight.

The better you describe your actions, the easier they will become, so roleplay is greatly encouraged. EVEN in combat. Try it that way: if a player describes beautifully how he TRIES to attack, give him a bonus on the hit dice or on the damage, or make the enemies' block more difficult.
3. Do NOT always stick to the rules, the people who make the rules are no superhumans, they are no demigods who exactly can tell you what would be wrong or right. Adapt the rules to your style, not your style to the rules. As long as a rule is the same for all (PCs and NPCs), it is fair. And even if NOT, it is your right as GM to tweak the game so everyone has max fun...so do it (you do not need to tell the players if they do not like such things). Like this you can discourage players who always seem to know the monsters Attacks, Blocks, Hitpoints....better than you do. Be chaotic, but be fair. If your player has a character he really cares for, a character with history, friends, family, tweaks, fears, hopes, dreams...do NOT let him die.

BUT if a character always goes out of his role, like a paladin always killing the enemies the most cruel way possibly, talk to the player...ask him about the char, ask him to write a story, to make a kind of blueprint of his chars personality. If he is not able to do it, if he regards his character only as a bunch of optimized numbers on a piece of paper...KILL HIM. It is cruel, but it is the only way to stop combat-addicted groups. Let them be killed or be heavily injured in combat. Let them have a trauma, a shock. Force them to develop fear of dying. No sane hero would fight till he dies (except the nice guys in AD&D with St 18/99 and Wis 6 Int 5 hahaha)
4. To make them fear death (combat with only dice rolling) make it worth living (roleplay). Let them fall in love, or get a province they have to care for, let them have pets like small dogs (pets who cannot FIGHT, so Basilisks or Dragons don't count ;-) ) When I played a Mage he always had a small monkey with him, who did tricks for children and the guys in Bars. He had found him in the jungle, with his mother dead, so he started to care for her like a mother. Imagine a powerful mage with a small monkey always asking for milk in medieval bars hahaha :-) If the mage would die, who would be left to care for the poor monkey?!

Let the players spend hours on thinking how their character is going to go on living...make plans, give opportunities. It's all called incentives...incentives to go on living. We were playing DSA for 3 years and no one ever died, cause it just would have been a tragedy. We were spending hours, days and weeks thinking about what our char was going to do next. I even knew how many buttons my coat had :-) When combat got hot it was not unusual for us to run away for a while to regroup/to rethink the action. We were REALLY afraid for our chars, cause they consisted of much much more than some simple numbers on a piece of paper.
5. Get a good system...YES, you have heard right :-) In my opinion it is very difficult, especially for beginners to do good roleplaying in AD&D, cause it encourages fighting. Get something like Vampires, and let the atmosphere thrill you.

Brujah

2010-03-16T05:02:00.000-07:00

Disciplines: Celerity, Potence, Presence

Weaknesses: +2 to Frenzy Difficulty

Description: The Brujah can trace their roots back to ancient Babylon, and the clay tablets of the first scholars. They were the lovers and guardians of knowledge, and the founder of their line was the inventor of written language. However, in their quest for freedom, they slew their founder and were banished from the first city. Today, the Brujah are scorned as riffraff who have lost their heritage and are without pride. For over a millennium they have been rebels among the Kindred, forever questioning and testing the Traditions.
The clan is very poorly organised; its members meet only irregularly, and share little in common besides their love of rebellion. They are among the supports of the anarchs, and aiding them is one of the only matters upon which they ever agree. They are often unestimated, as much by themselves as anyone.
Their love of fighting is their weakness, and has served us well in the past. They are fools, but useful fools. Take care when you must End one of the Brujah, for they fight like lions.
The Brujah follow the Way of Irresistable Force. They are powerful and dangerous opponents. Their strong fortitude and their potent strikes make this clan dangerous in open combat. Their strong and usually uncontrolled emotions are their greatest weakness. When frustrated they are wont to strike out at any percieved cause. Lead them with a firm hand. Attempt not to stop the irresistable force. Instead, guide the force where you need it most. This is the secret to dealings with Clan Brujah.

2010-02-02T07:18:00.000-08:00

Regards,

Johnn Four
johnn@roleplayingtips.com
________________________________________

From: Jan

Hi!

The first ideas that came to my mind regarding your request was this:
1. As already mentioned in Issue #51, GMs often reward players unconsciously for combat. In most RPG-Scenarios the group can be successful if they're tough enough. The idea is just that the GM has to create a situation that shows the players something else. He could provide scenarios, villains, whatever, that obviously cannot be overcome by brute force.
2. Once the players get the idea, it is important to keep them on it. In case they're not very used to (because they always battled their way) being polite or using tricks or nice words (or whatever the helpless GM wants them to do) they might behave clumsy. Doesn't matter. They've got to be rewarded anyway by (see Issue #51 again) positive social reactions, money, items or whatever. By seeing that their efforts are successful they will perhaps be astonished, but in the long run they will change their tactics.
3. This is why the reward is so important: No matter how clumsy they behave while trying the new way, if they don't succeed they will return to the axe and battle again...

________________________________________

From: Robin P.

Hello,

The following is what I did to move my players' focus from combat (or action in general) to roleplaying:

The primary reason for combat to be seen as a handy tool for solving problems in RPGs, and thus the plot, is that to kill enemies is the most obvious way to win. To counter that I have begun to construct plots in a way that encourages different solutions. Combat is still possible, and the villains can be defeated and killed - but the players will always find that dead men tell no tales. None of their questions can be answered, as there is no-one left to answer them; and like the hydra evil just grows a new head.

An example: in a current Werewolf: The Apocalypse game of mine, various Wyrm-tainted factions work against the PCs. Some of those factions work together, all have additional plans of their own, some don't know each other - but if one faction is wiped out without the PCs trying to find out as much as possible the others get a clear advantage: while the PCs believe they have won the other factions can continue working in secret until its time to attack again.

Or let's say the forces of evil find their way to the world the PCs inhabit by means of a dimensional rift. The PCs may just kill the invaders to halt the attack this time; but they must be made to see that it all can happen again if they did not try to find out first what caused the rift and what may close it again.

If the players like the roles of completely clueless PCs and do not care about the why and wherefore of their antagonists' plans they should always be met with some kind of justice. The authorities might question their actions and ask for a good explanations - and 'he was such an evil person' just doesn't qualify.
________________________________________

From: Dylan C.

Hi,

First, let me congratulate you on an excellent newsletter packed with genuinely useful tips. If only I could fit the entire archive on the inside of my DM's screen!

I've recently been putting some thought into the way that combat is presented in many RPGs - as a choreographed, self- contained event which achieves little in terms of long-term atmosphere building and is typically neatly wrapped after the last blow is struck so that the characters can 'get on with the adventure'. Combat, or general contestation, is a useful tool for building suspense and giving characters a sense of accomplishment after emerging victorious. But, to only use it in the manner described above is wasteful. After all, combat can really eat up game time; it makes more sense to get some kind of peripheral benefit out of it than simple plot progression.

The following are some ideas I had for using combat as a strong platform for roleplaying and as a reflective process by which the characters can be exposed to their own attitudes to violence and the attitudes of those around them:
1. Build the characters' combat confidence. If every NPC the heroes fight comes at them with a lethal implement or spell, your players will become used to reacting with similar levels of force, 'just to be on the safe side'. However, if it's obvious that (a) their opponent isn't intending to kill them, and (b) the PCs have a good chance against them without resorting to lethal force, then the chances that they will respond at a similar level are higher.

To illustrate: 'normal' people who are provoked into a street brawl don't attack like berserkers until knocked unconscious. A few sloppy blows are exchanged, some threats and insults are yelled, and a few more punches are thrown. At some point the fighters will decide that this isn't worth it any more and will withdraw. In 'hit point' terms, the fight has never been in danger of becoming lethal; and yet, a confrontation has occurred, and the 'winner' can go on their way satisfied that, in as much as such terms are appropriate, they have 'triumphed' or 'been victorious'. Such tactics will only be employed by players who trust you not to change the rules halfway into a fight; if they're slapping, ripping clothes, and cussing when their opponent suddenly changes tack and pulls a gun, you can bet they will never do it again. So, the trick is to show the players your cards, by allowing them to get a feel of the different levels of danger posed by various common sources of violence in your campaign world. This gives them a better sense of their surroundings and what is considered an acceptable response to different sorts of insult or injury.
2. Modify the types of violence appearing in your game. Not every fight should require the characters to use the maximum level of force of which they are capable; put another way, even gunslingers should get into fistfights. Don't just do this by removing your party from their weapons and resources, because that doesn't have the same impact; instead, try to set up situations which prompt them to resort to other tactics of their own free will. Depending on the flavor of your game, this might have several payoffs; the most obvious is that fights can be concluded without removing a character or NPC from the rest of the adventure or campaign. Additionally, this technique gives you an excuse to prolong and intensify climactic combats: your fireballs are all used up, your defences are gone, and it's down to you and your arch-enemy wrestling in the mud trying to drown each other. The number of times this trick is used in movies is a testament to its ability to get you on the edge of your seat - most notably in Hong Kong action movies, where the protagonists seem to spend most of the final fight using up their heavy weaponry before finally settling the matter with pistols and even bare fists.
3. Stop matching random encounters to your party. This goes against the natural GM reflex, but it's a great tool. So often, GMs weigh encounters up so carefully that every single fight leaves the players feeling the exact same 'That was tough, but we made it' feeling - which can get pretty old after a few months. What happened to the 'Aargh! We were totally outmatched' and 'Boy, we cleaned the floor with those schmucks' feelings? Sometimes, a puny NPC will take on a powerful PC without realising the world of pain he or she is letting themselves in for; by the same token, occasionally a very dangerous opponent will show up, and characters who wade in with a 'Well, I -must- be able to beat this thing, or it wouldn't be in the module' attitude are going to be crying pretty soon. That's life - there's no such thing as 'module balance' in the real world, after all. Using this trick once or twice will encourage your players to evaluate fights before they happen, which ties into the previous techniques and will allow you to get more 'oomph' out of your fight scenes.
4. Get inside your NPCs' heads. I once played a Twilight: 2000 game in which we were struck dumb when a Yugoslav commando surrendered before we could even draw a bead on him. It wasn't that he was scared of us; he could probably have dropped us with a well-placed grenade or even run away before we could get him. But he was taking the long-term view; we were obviously lost, but had several vehicles and were trying to get out of the war zone, and he wasn't that keen on sticking around either. So after tossing his rifle away and putting his hands up, he explained that he'd guide us out of the zone if we took him with. Hey presto - he'd gone from a bunch of numbers to a 'real' person in one action.

It really brought home to us that the faceless hordes we'd been gunning down and blowing up for the last five sessions were sometimes as keen to avoid trouble as we were. And that, in turn, got us thinking about our own motivations. The in-character argument that followed really helped define our characters; the SAS guy wanted to blow him away, the Swiss doctor wanted to take him with, and the rest of us were faced with the uncomfortable reality that we didn't really know. No-one had ever 'told' us the 'rules' - and, of course, this is one of the major themes of T:2000. In this way, a single action by a throwaway NPC can be used to highlight a major theme. Surrender or retreat should always be at the back of your NPCs' minds. Even if they're brave or loyal: look at the hundreds of thousands of soldiers who surrendered who were taken prisoner in World War 2. These men didn't surrender because they were cowards; they surrendered because that's what reasonable people do if they think there's even a tiny chance that it'll stop them from being killed or badly wounded.
5. Think consequences. In too many RPGs, enemies end up cleanly dead or unconscious, leaving the PCs to wander off without a second thought as to the violence they have just perpetrated - except in a personal sense arising from their own wounds. How about assuming that 25% of all casualties are just incapacitated or crippled, but still alive? What are the PCs going to do? 'Put them out of their misery'? If that's the case, make sure to inflict the same type of wounding on the next PC or ally that goes down in combat, and see if they're as quick to suggest euthanasia. Or will they be forced to use their own healing spells, Trauma Team cards, etc., to remedy the damage they have just finished inflicting? Or will they find a middle route? Effective use of this technique allows characters to really stand out from the crowd.

To illustrate: everyone knows RipperJane is a heartless so- and-so, but when she genuinely proposes killing your wounded bodyguard, it's brought home in an undeniable fashion. Conversely, Sir Hiram is well-known for being law-abiding; when he insists on detouring from the adventure for an afternoon so that the orcs you just mixed it up with can be delivered to a hospice, a court, and the gallows (in that order), he isn't just talking the talk any more - he's really getting a chance to act on his beliefs. You may find that your characters start thinking of ways to avoiding or minimising lethal combat rather than simply wading in, which allows you to make more of the fights they do get into.
6. Lead, and they will follow. This ties in with the previous techniques. Not everyone who cultivates a grudge hires assassins or fashions a voodoo doll. How about NPCs who seduce characters' spouses, key their new Mercedes, or let their livestock loose late at night? Not only is this often more meaningful to the players (because these are situations we can all appreciate, whereas few of us know just how it feels to come under direct mortal threat), but it will get them responding in kind rather than just breaking out the firepower.

Two-dimensional violence, of course, is appropriate in some settings and games; Star Wars and Star Trek come to mind. Hence, not all these rules apply in these games, but the general principles are still applicable. Basically, it all comes down to -using- combat to achieve some other goal rather than just as an interval between periods of investigation or interaction, and thereby squeezing more out of your gaming hours.

________________________________________

From: Matt C.

I have had a number of people in my groups who believe that rpg's are the perfect place to mow down innumerable bad guys. They think the biggest guns are always the best. I generally run them separate from my more role oriented play group. Recently I had one player want to switch groups from shoot-um to role oriented. I asked him if he might want to try it first.

This was for his benefit and mine. He needed to get some practice at what he was switching to. And I needed to find a reasonable way to work him into the deep plot of the campaign. Note: What I really hate is the old have everyone meet up at the local bar\tavern:)

I ran a short series of solo adventures which all had titles like a book. I took notes of his actions and the repercussions thereof. Then before the next adventure I would recap our story so far. He began seeing the big picture of a campaign and not just an adventure at a time. Being able to see this continuity he saw his character and his part in the bigger picture. This enabled him to really play his character for the first time. That transition allowed him and his character to move into the role oriented campaign easily. My advice is give your shooters time to come around or have fun with what you've got after all a little hack-n-slash never hurt anybody :P
________________________________________

From: Rob P.

Hi there. First off, I just stumbled upon roleplayingtips.com recently, and I am impressed..

Anyhow, our group is running several games on a rotating basis, and I am GMing a campaign in which one of my players eventually started shooting from the hip, using his character's brute force to beat the bad guy, intimidate the information out of somebody, and so on..

The rest of the party is, as a general rule, happy to back him up when necessary. My solution was this:

After a particularly nasty encounter, a necromancer-type withered one of his limbs, inflicting a physical scar, a useless limb, and some permanent damage (until the arm is restored). The party is now on a quest to find a necromancer powerful enough to restore the limb, and they learned in their first attempt that it's quite easy for an offended mage to say "Look, I'm tired of you threatening me, and I'm not going to heal you. If you kill me, that won't fix your arm either. Find someone else."

He is now somewhat humbled, and the party has learned its lesson, and the limb will be restored in the next session or so.

This worked out rather well because everyone has been having fun, and the quest to heal the powerhouse had been a catalyst for much character development amongst all of the players.
________________________________________

From: Atom P.

I was having the same problem, every encounter would end in a blood bath, especially if the players thought the villain was more powerful then their characters. Fortunately I've been able to turn it around, only one small combat in the last four game sessions.
1. NPCs talk first.
2. Don't give ultimatums.
3. NPCs want to live too.
4. Fear makes them more cautious.
1. NPCs talk first.
This was my fault as a GM, many encounters started with the villain confronting the PCs with sword in hand, ready for a fight. This of course invites combat, an option most PCs won't pass up. If your villain confronts the PCs leaning on a cane, carrying a book, or wearing a smile the PCs are much less likely to react violently. And weapons can always be fast-drawn latter.
2. Don't give ultimatums.
One encounter will always live in infamy. The PCs were trekking through the hills looking for a bandit they had to talk to in order to uncover a plot point; the bandit, as bandits are apt to do, ambushed the party and demanded that the characters hand over all their goods. Even though the Bandit was unarmed and the characters knew they were badly outnumbered they fought back, most of them died. Players don't like to be forced, and given the choice of accepting the inevitable or acting suicidal they often choose the later path.
3. NPCs want to live too.
Most combats in most games feature stupid creatures that fight to the death. This is almost never the case in real life and should not be the case in pretend life either. Even the ugliest bug has a survival instinct, and given the chance it will probably run away if it's life is threatened. NPCs are not an exception, especially since it's no fun for the Barbarian to have to chase every kill; pretty soon he'll wise up and either start talking or find a way to back them into a corner before he starts swinging.
4. Fear makes them more cautious.
How often do your characters get time to rest and recuperate between encounters? What if something nasty was following them, ready to pounce as soon as it saw a weakness? How often do the characters fight in the streets and walk away scott-free? What if the guards were right on top of them as soon as the fight was over? The characters will be a lot less likely to start a start a fight if they are afraid something bigger and meaner is out there ready to clean them up after they have been softened up by something else. Demons, Beholders, Mindflayers, Bandits, all are just smart enough and just greedy enough to follow a party around waiting for just the right moment.

2010-01-28T00:45:00.000-08:00

Regards,

Johnn Four
johnn@roleplayingtips.com

From: Jan

Hi!

The first ideas that came to my mind regarding your request was this:
1. As already mentioned in Issue #51, GMs often reward players unconsciously for combat. In most RPG-Scenarios the group can be successful if they're tough enough. The idea is just that the GM has to create a situation that shows the players something else. He could provide scenarios, villains, whatever, that obviously cannot be overcome by brute force.
2. Once the players get the idea, it is important to keep them on it. In case they're not very used to (because they always battled their way) being polite or using tricks or nice words (or whatever the helpless GM wants them to do) they might behave clumsy. Doesn't matter. They've got to be rewarded anyway by (see Issue #51 again) positive social reactions, money, items or whatever. By seeing that their efforts are successful they will perhaps be astonished, but in the long run they will change their tactics.
3. This is why the reward is so important: No matter how clumsy they behave while trying the new way, if they don't succeed they will return to the axe and battle again...

2010-01-24T06:24:00.000-08:00

Regards,

Johnn Four
johnn@roleplayingtips.com

From: Jan

Hi!

The first ideas that came to my mind regarding your request was this:
As already mentioned in Issue #51, GMs often reward players unconsciously for combat. In most RPG-Scenarios the group can be successful if they're tough enough. The idea is just that the GM has to create a situation that shows the players something else. He could provide scenarios, villains, whatever, that obviously cannot be overcome by brute force.
Once the players get the idea, it is important to keep them on it. In case they're not very used to (because they always battled their way) being polite or using tricks or nice words (or whatever the helpless GM wants them to do) they might behave clumsy. Doesn't matter. They've got to be rewarded anyway by (see Issue #51 again) positive social reactions, money, items or whatever. By seeing that their efforts are successful they will perhaps be astonished, but in the long run they will change their tactics.
This is why the reward is so important: No matter how clumsy they behave while trying the new way, if they don't succeed they will return to the axe and battle again...

Helping Players Choose To Roleplay vs. Fighting

2010-01-03T14:51:00.000-08:00

Please find below various tips, stories and comments about Issue #51's request for remedies to the "shoot first, ask questions later" player syndrome.

It is important to note that there is no right or wrong gaming style, as long as everyone has fun. If you enjoy GMing hack'n'slash or combat intensive games, that's perfectly OK. If you enjoy quests, traps, puzzles and combats over social intrigue or political campaigns, that's OK too!

The advice below is geared towards GMs who seek more roleplaying vs. combat in their games. It's all just a matter of personal preference. :)

Praktická doporučení pro lékaře a sestry

2008-10-06T23:59:00.000-07:00

- - Lékaři primární péče mají rutinně klást otázky o užívání drog, kouření a příjmu alkoholu jako součást anamnézy. Všichni dospívající a dospělí, kteří přijdou k lékaři poprvé, by měli pravdivě odpovědět na otázku: ”Berete nějaké drogy?”
- - Lékař by se měl k otázce vrátit i později, kdy je již vytvořena atmosféra důvěry mezi ním a pacientem: ”Mohu se vás zeptat, zcela důvěrně, zda v současnosti nebo kdykoli v minulosti jste bral nelegální drogy, jako je…, nebo zneužíval léky, které vám předepsal lékař, např…?” Jestliže odpověď je souhlasná, pak by lékař měl:
• • zaznamenat používání drog do záznamů pacienta a pokud to vyžadují předpisy, oznámit to odpovídajícím úřadům;
• • zeptat se pacienta: ”Píchal jste si někdy drogu? Jestli ano, používal jste jehlu nebo stříkačku společnou více osobám alespoň jednou?”
Jestliže pacient odpoví ano, lékař by ho měl varovat před opakováním takových praktik, které mohou přenášet virus HIV a jiné.

Lékař primární péče by měl dále udělat:
- - doporučit pacientovi, aby neřídil auto nebo jiné dopravní prostředky, pokud je pod vlivem drogy;
- - diskrétně prohovořit pacientův problém s drogami včetně škodlivých zdravotních a psychosociálních následků, motivovat postupné změny jak předejít drogové závislosti a pomoci pacientovi rozhodnout se ke změně;
- - odeslat ho na specializované terapeutické pracoviště, pokud se u pacienta objevují klinické příznaky psychické a tělesné drogové závislosti;
- - poskytovat ve spolupráci s místními odbornými službami a svépomocnými skupinami poradenství a dlouhodobou podporu pacientovi a jeho rodině v průběhu odvykání.

Obecné zásady

2008-08-11T03:38:00.000-07:00

- - Všichni lékaři primární péče musí znát opatření na předepisování a hlášeních všech kategorií kontrolovaných léků a léčiv a rozpoznat symptomy zneužívání drog u svých pacientů.

- - Přestože vzdělávání o účincích drog na základních školách 2. stupně a středních školách ještě nebylo zhodnoceno, předpokládá se, že je efektivní v omezování počtu mladých lidí experimentujících s drogami. Uvádění skutečných informací o účinku drog a závislosti, i když je míněno jako ”léčba šokem” vyvolávající strach z drogy, může ve skutečnosti zvýšit atraktivnost drog pro mladé lidi a může být v podstatě škodlivé. Výchovné programy je proto nejlepší podávat v širším rámci výchovy k podpoře zdraví, pravidelnému cvičení, zdravé výživě, nekuřáctví a mírné spotřebě alkoholu.

- - Lékaři ovládající správné zásady výchovy by měli pomáhat ostatním odborníkům, zejména učitelům a dobrovolným pracovníkům, v jejich úsilí zabránit zneužívání drog mezi mladými lidmi.

- - Lékaři primární péče poskytují zdravotní informace o drogách svým pacientům (uživatelům drog, jejich přátelům, příbuzným) např. i tím, že vystaví v čekárnách ordinací informační materiály. Stejně důležité je i poskytování a dostupnost informací v místních psychologických poradnách, léčebnách a na pracovištích svépomocných skupin.

- - Aktivně vyhledávat uživatele drog položením jednoduché otázky na užívání drog je nástrojem pro časnou identifikaci problému, účinnější léčbu a snížení škodlivých následků spojených s aplikací drog sdílením jehel a stříkaček.

Prevalence užívání drog je často podhodnocená, neboť pacienti vědomě užívání drog lékařům zatajují, i když jejich problémy trvají dlouho. Přímé otázky na užívání drog jsou však stejně užitečné, protože umožňují uživatelům drog, kteří sami cítí, že potřebují pomoc, poznat, že lékař je ochoten s nimi o jejich problému diskutovat kdykoli. Protože vzájemná důvěra je základem pro přiznání, lékař se sám musí přenést přes obecné předsudky odsuzující uživatele drog, aby jim mohl pomoci.

- - Testování přítomnosti drogy v moči není doporučováno jako primární metoda detekce u bezpříznakových osob. Test nesmí být prováděn bez pacientova souhlasu. Výsledek testu musí být, s ohledem na nedostatečnost metody, opatrně interpretován.

- - Lékař, který podezírá pacienta z užívání drog nebo drogové závislosti, musí provést další vyšetření, aby diagnózu potvrdil. Jakmile je diagnóza stanovena, musí zajistit vhodnou lékařskou péči a poradenství jak pro pacienta, tak pro jeho rodinu. Lékař by měl ”ušít” individuální léčebný plán pro uživatele drog podle stavu a potřeb pacienta.

- - Tým zdravotníků primární péče by měl poskytovat pomoc během odvykání tak, aby se zabránilo opětovnému užití drogy a pacient se mohl vrátit k normálnímu životu ve společnosti.

2008-08-07T05:57:00.000-07:00

Možnosti prevence

Prevence zneužívání drog má dva cíle:
- - snížení individuálního rizika zneužívání;
- - snížení společenských škod spojených s užíváním drog.

Existuje pět hlavních strategií pro prevenci: legislativní zákazy, vzdělávání a výchova, časné odhalení, léčba a omezování škodlivých následků.

- - Legislativní zákaz nebo omezování zneužívání drog je v souladu s mezinárodní kontrolou drog prováděné na základě mezinárodních úmluv. Tím jsou jednotlivé země povinny zavádět vlastní legislativu a účinný kontrolní systém. Všichni lékaři primární péče podléhají tomuto systému.

- - Vzdělávání o drogách a jejich účincích na 2. stupni základních škol, středních školách a ve sdělovacích prostředcích vede k omezení počtu osob experimentujících s drogami. Hlavním poselstvím, vyplývajícím z výchovných a vzdělávacích programů, by mělo být stanovisko, které diskredituje užívání drog a omezuje jejich přitažlivost pro mladé lidi. Propagování životního stylu podporujícího duševní a tělesné zdraví má preventivní účinky.

Pracovníci ve zdravotnictví mohou identifikovat problém s drogami v časných stadiích těmito způsoby:
- - zjistit užívání drog v anamnéze;
- - laboratorním testem z moči provést průkaz drogy v organismu.
V současnosti používané a dostupné laboratorní testy mají omezenou hodnotu, protože přinášejí informace pouze o nedávném užití drogy, nikoliv o jeho pravidelnosti, jsou zatíženy značnou chybou (vysokým procentem falešně pozitivních výsledků) a negativní výsledek nevylučuje zneužívání drog. Odborníci by proto neměli spoléhat pouze na výsledky laboratorního testování moči.

Zdravotničtí pracovníci poskytují léčbu drogové závislosti u všech případů, u kterých bylo screeningovým vyšetřením prokázano rizikové nebo škodlivé užívání drog. Způsob léčby se různí od všeobecné lékařské péče k sociálnímu nebo nemedicínskému komunitnímu modelu pomoci.

Omezení škodlivých následků je zaměřeno na uživatele drog, kteří nechtějí změnit své chování a vzdát se svého zvyku. Nicméně, tato strategie rozhodně není podporou užívání drog. Všeobecně přijímaným argumentem pro tento přístup je vztah mezi nitrožilní aplikací drog a přenosem viru HIV.

Prevalence a trendy

2008-08-01T12:27:00.000-07:00

Světová zdravotnická organizace pro Evropu odhaduje, že v Evropě je asi 500 000 závislých uživatelů opiátů a amfitemaninů, 400 000 uživatelů kokainu a více než 15 milionů uživatelů konopí. Předpokládá se, že tyto odhady jsou značně podhodnocené. Zdá se, že v zemích s dlouhodobou ”drogovou epidemií”, zejména co se týče heroinu, se počet jeho uživatelů zastavil. Problém heroinu i ostatních drog se v těchto zemích stabilizuje a v některých městech klesá, ačkoli roste počet úmrtí na předávkování. Na druhé straně se problém s drogami ve zvýšené míře týká některých jiných zemí, kde zkušenosti s drogami byly v minulosti malé, zejména v zemích střední a východní Evropy a bývalého Sovětského Svazu.

Přestože chybí dostatečné údaje o užívání drog v různých sociálních skupinách, je zřejmé, že hlavními uživateli drog jsou muži. Nicméně se objevují známky zvyšujícího se užívání ilegálních drog u žen. Průměrný věk uživatelů drog se zvyšuje. Průměrný věk je 25 - 35 let a používání drog ve věku 15 - 24 let se snižuje. Uživatelé drog mladší 15 let téměř výlučně zneužívají těkavé látky. Ostatní věkové skupiny většinou užívají konopí. Rostoucí je nadměrné používání psychoaktivních farmak, zejména trankvilizérů u žen, a kokainu, amfetaminu a ”domácích drog” mezi provilegovanými lidmi.

Vzhledem ke vztahu zneužívání drog k přenosu HIV infekce se tento problém stává v Evropě stále citlivějším tématem.

2008-07-30T01:52:00.000-07:00

Zdravotní důsledky

Účinky drog je možné rozdělit na dvě subkategorie: psychosociální a zdravotní.

Psychosociální účinky mohou být dále rozděleny na dvě skupiny. První zahrnuje okamžité farmakologické psychotropické efekty. Mezi ně patří excitace, veselost, euforie, zvýšené sebevědomí, zrakové a sluchové halucinace nebo pseudohalucinace, změněné vnímání a později úzkost, deprese, agresivita, útlum mozkové činnosti, ztráta paměti a poškozený stav vědomí. Druhý typ psychosociálních účinků je nazýván nefarmakologický. Komplex fyziologických, psychologických a environmentálních interakcí vede k typickému ”drogovému”chování, jako je zanedbávání povinností v práci, doma i v zaměstnání. Nutkání získat drogu vede k násilnostem a zločinům. Selhání při pokusech zastavit tento stav vede k pocitům sebe-nenávisti a nízkého sebevědomí. Drogy v sobě také nesou velké riziko dopravních nehod a pracovních úrazů.

Zdravotní následky zneužívání drog v sobě zahrnují:
- - předávkování (vědomé či jiné);
- - hypotermie nebo horečka;
- - respirační komplikace - hypoventilace, akutní pulmonární edém, snížený kašlací reflex, bronchitidy a pneumonie;
- - kardiovaskulární komplikace - sympatomimetický efekt, tachykardie, vazokonstrikce, vysoký krevní tlak u uživatelů stimulačních drog a zpomalená srdeční akce způsobená vagovou stimulací v ostatních případech;
- - účinek na CNS - křeče způsobené mozkovou excitací, známky poškození mozečku (nystagmus, ataxie, periferní a optická neuropatie);
- - účinek na reprodukční orgány a sexuální funkce - nepravidelnosti menstruačního cyklu, ztráta libida;
- - psychologický účinek - poruchy vnímání, poškození poznávacích a motorických funkcí a poruchy paměti;
- - psychiatrická onemocnění - symptomy paranoidní schizofrenie, deprese, anxieta, hypomanie a delirium;
- - další účinky - uživatelé drog, a zejména adolescenti, jsou ve vyšším riziku sebevražedného chování.

Dále je třeba připomenout, že intravenózní aplikace drog (heroinu, kokainu a dalších) v sobě zahrnuje i další zvláštní rizika. Je významným faktorem pro přenos infekčních onemocnění, jako je hepatitida B a AIDS. Třetina všech případů AIDS v Evropě je připisována právě přenosu viru HIV sdílením kontaminovaných jehel. Tyto počty jsou pravděpodobně nižší v zemích s organizovaným programem poskytování a výměn jehel.

2008-07-17T20:34:00.000-07:00

Problemové užívání drog je odlišné od drogové závislosti. Je definováno jako sociální, psychologický, tělesný nebo právní problém související s intoxikací nebo pravidelným nadměrným příjmem drog, léků nebo jiných chemických látek. Problémové užívání drog je klíčovou motivační silou vedoucí k vyhledání pomoci a následné změny.

Je obecně přijatým názorem, že užívání drog nemá jedinou příčinu. Drogová závislost vyrůstá z komplexní interakce mezi osobou, drogou a prostředím. Následující faktory hrají roli ve zvýšené individuální zranitelnosti:
- - ovlivnění rodinou, např. rozpad rodiny, narušená výchova nebo nevhodný rodičovský příklad;
- - osobnostní faktory, např. úzkostnost, deprese, emoční nestabilita, nízké sebevědomí, zvědavost, obranářství, vzpurnost, nepřátelství, ztráta kontroly a nadměrné spoléhaní se na jiné osoby nebo instituce;
- - sociální a kulturní faktory, např. normy sociálních nebo profesních skupin, ke kterým uživatel náleží.

Široké spektrum drog, léčiv a psychoaktivních látek, které mohou být zneužívány, zahrnuje jak drogy považované za velmi nebezpečné, tak látky, které mají zanedbatelný škodlivý efekt. Většina zemí ratifikovala v r. 1971 Dohodu Spojených národů o psychotropních látkách, ale současná legislativa ke kontrole drog se v jednotlivých zemích liší od přísně restriktivní k volně liberální.

Termín zneužívání drog se vztahuje k ilegálním drogám, pro něž lékaři nemají oprávnění je předepisovat a farmaceuté s nimi nesmějí disponovat. Vlastnění, zásobování nebo výroba těchto drog není dovolena za žádných okolností (kanabis, opium a LSD). Drogy nebo léky, které jsou určeny pro léčení a mohou být distribuovány a předepisovány pouze v souladu s vládními nařízeními, mohou být zneužívány také. Je ilegální vlastnit tyto drogy-léky bez lékařského předpisu a lékaři je musí registrovat a hlásit jejich používání. Velká většina kontrolovaných drog spadá do této kategorie. Lidé mohou také zneužívat legální léky a psychoaktivní látky, které jsou prodejné bez předpisu. K těmto patří některá antidepresiva, trankvilizéry, léky proti kašli a bolesti.

Některé nejčastěji zneužívané skupiny drog:
1. těkavé látky (lepidla, aerosoly, rozpouštědla a výfukové plyny);
2. 2. upravené konopí (hašiš a marihuana);
3. 3. opiáty (heroin, kodein);
4. 4. barbituráty;
5. 5. amfetaminy a jejich deriváty;
6. 6. kokain;
7. 7. halucinogenní drogy (LSD);
8. 8. ”domácí drogy” vyráběné amatérsky doma nebo jinde v tajných laboratořích jsou chemicky velmi podobné drogám spadajícím pod legislativu o narkotikách.

Zneužívání drog

2008-07-08T04:27:00.000-07:00

Zneužívání legálních a nelegálních drog je velký problém, který vyžaduje odpovídající zájem na každém stupni zdravotní péče a celé společnosti. Existuje mnoho těsných souvislostí mezi zneužíváním drog a spotřebou alkoholu.

Zneužívání drog je široký pojem, který označuje užívání nelegálních drog nebo oficiálně předepisovaných léků, které neodpovídá účelům lékařské péče. Zneužívání drog je spojeno se zdravotními a sociálními problémy a je rozděleno do následujících kategorií:
- - rizikové užívání, jehož předpokládaným následkem je buď narušení normálních funkcí, nebo jiné poškození uživatele drog a je součástí rizikového modelu shoving;
- - dysfunkční užívání, které vede k poškození psychologických nebo sociálních funkcí;
- - škodlivé užívání, které prokazatelně způsobuje fyzické poškození (ničení tkání) nebo duševní chorobu uživatele.

Na drogovou závislost je pohlíženo jako na sociální, psychologický a tělesný syndrom, ke kterému dochází následkem opakovaného užívání jedné nebo více psychoaktivních drog nepřetržitě nebo periodicky, a který se manifestuje modelem chování, v němž droga stojí na žebříčku hodnot nejvýše.

Toto chování lze charakterizovat jako: všemu nadřazená nezvládnutelná touha nebo potřeba pokračovat v braní drogy a získat ji jakýmikoli prostředky, tendence zvyšovat dávku, psychická a obvykle i fyzická závislost na droze a zhoršující se účinek na osobu a na společnost.

V těchto souvislostech je psychická závislost definována jako stav, při které droga vyvolává příjemné pocity a uspokojení. K dosažení tohoto stavu nebo k zabránění nepříjemných pocitů při chybění drogy je potřeba jejího opakovaného nebo nepřetržitého podávání. Fyzická závislost je adaptační stav, který se projevuje intenzivními tělesnými potížemi, pokud je podávání drogy omezeno nebo je mu zabráněno (abstinenční syndrom).

2008-06-23T00:48:00.000-07:00

Praktické postupy pro lékaře a sestry

- - U všech pacientů ve věku od 16 do 74 let, kteří přijdou do ordinace, by měly být v rámci běžného anamnestického vyšetření získány informace o jejich postoji k alkoholu a konzumaci.
- - U pacientů s hypertenzí a s depresivními stavy musí být zjištěn stupeň konzumace.
- - U všech pacientů, kteří udávají pravidelnou konzumaci alkoholu, musí být zjištěno množství a frekvence konzumace.
- - Pacienti musejí být informováni o možných rizicích spojených s pravidelným pitím a je nutno jim poradit, aby omezili konzumaci menší, než je horní hranice spotřeby pro nízké riziko. Pacientům se zdravotními kontraindikacemi pití musí být rozhodně doporučena abstinence.
- - Pacientům, jejichž pití je nad hranicí rizika, je nutno poskytnout konzultaci.
- - U pacientů se škodlivým pitím a se zdravotními potížemi je nezbytné zajistit motivační rozhovory podle výše uvedených 8 kroků.

2008-06-19T02:51:00.000-07:00

Intervence

- - V krátkém rozhovoru je nutno pacienta přesvědčit, aby začal přemýšlet o změně svého životního stereotypu v pití a aby si stanovil limity nebo se rozhodl pro úplnou abstinenci. Při takovém rozhovoru musí nabýt pacient jistoty, že není považován za alkoholika, ale měl by pochopit, že mu pití může přinést zdravotní poruchy i sociální problémy. Je důležité vysvětlit všechna zdravotní rizika, která pití může přinést.
- - Stanovený cíl musí pacient přijmout za svůj a musí jej považovat za splnitelný. U těžších pijáků je možné domluvit mezistupně postupného snižování limitu.
- - Je nutno postupovat citlivě, aby pacient neměl pocit manipulace, který by ho mohl přivést k defenzivnímu postoji, zvláště u osob, které ještě nedospěly k jednoznačnému rozhodnutí změnit svůj postoj k pití.
- - Krátký motivační rozhovor obsahuje 8 strategických kroků, z nichž každý trvá 5 - 15 minut. Postupné absolvování jednotlivých kroků strategie vyžaduje určité odhodlání pacienta ke změně. První polovinu kroků je možno použít u všech, druhá část je určena pro pacienty již připravené.

2008-06-15T01:24:00.000-07:00

Doporučené preventivní postupy v primární péči

Zdravotní výchova a individuální poradenství
- - Jako horní hranici relativně nízkého rizika doporučujeme pro dospělého muže 280 g a pro ženu 140 g alkoholu týdně. Starším a mladším osobám doporučujeme nižší limity.
- - Zdůrazňujeme, že zdravotní riziko z alkoholu není závislé na typu nápoje.
- - Týdenní konzumaci alkoholu je dobré rozložit pravidelně na všechny dny.
- - Abstinenti a příležitostní pijáci by neměli začít pít jen proto, aby využili hypotetického protektivního účinku malých dávek alkoholu.
- - Alkohol by neměl být konzumován vůbec při některých onemocněních (nemocech jater, hypertenzi, depresivních stavech, psychózách), při léčbě některými farmaky (hypnotiky, sedativy, tricyklickými antidepresivními preparáty, antibiotiky aj.), při výkonu některých profesí (řidič, obsluha strojů), při odpovědnosti za bezpečnost a pořádek na veřejnosti, při pověření ostrahou střelných zbraní, toxických a radioaktivních látek, v těhotenství a době kojení.

Určení rizikové nebo škodlivé konzumace
- - Pro detekci je možné využít každého kontaktu s pacientem. Při přátelském důvěrném rozhovoru pacienti obvykle odpovídají pravdivě. Samozřejmě jsou ale i takoví, kteří se snaží disimulovat, neboť se obávají stigmatu, které by jim mohla pravdivá odpověď o nadměrné konzumaci přinést.
- - Rutinní vyšetřování biologických markerů v tělních tekutinách není na místě jako metoda volby zjišťování možnosti alkoholického abusu.

2008-06-09T23:12:00.000-07:00

Možnosti prevence

Jsou známy a ověřeny 4 strategické přístupy:
- - Národní politika boje proti alkoholismu.Tato politika zahrnuje především finanční legislativu (regulace cen, omezení reklamy, limitující čas a místo prodeje). Dále je to politika zemědělská a obchodní limitující produkci a dovoz.
- - Zdravotní výchova. Jejím základem je systematické informování veřejnosti o rizicích alkoholismu. Je zaměřena zejména na zranitelné jedince, populační skupiny a situace (těhotné ženy, mládež, pití v práci).
- - Obecné uznání. Obecné uznání se vytváří na základě znalostí příčin a důsledků a mělo by být součástí povědomí. Jen mírné pití by mělo být součástí společenského a profesního uznání a ideálního obrazu úspěšného člověka.
- - Individuální intervence. Nejúčinnější možnosti jsou v rukou lékaře primární péče, který se denně setkává se svými pacienty, zná jejich rodiny a jejich přednosti i slabiny.

Anamnestickým dotazníkem a řízeným pohovorem získáme informace o přístupu k pití a závislosti.

Pro první orientaci slouží různé dotazníky. Nejkratším tohoto typu je dotazník CAGE (odvozeno z anglických slov Cut, Annoyed, Guilt a Eye opener), který se skládá ze čtyř otázek.
V české verzi se podle Dr. Honzáka objevil název dotazníku jako PIVO (pocit, iritace, vina, otevírač očí):
1. 1. Měl jste někdy pocit, že byste měl pití omezit?
2. 2. Vadilo vám, že lidé vaše pití kritizovali?
3. 3. Měl jste někdy kvůli pití pocit viny?
4. 4. Stalo se vám někdy, že jste se hned poránu napil, abyste se uklidnil nebo zbavil kocoviny?
Výsledek: 3 nebo 4 kladné odpovědi znamenají s velkou mírou pravděpodobnosti závislost na alkoholu, 2 kladné odpovědi podezření na ni a také 1 kladná odpověď je důvodem k důkladnějšímu vyšetření.

Po orientačním zjištění je možno uskutečnit pohovor a konzultaci jako základní intervenční opatření. V závislosti na rozsahu pití mají rozhovory dvojí formu:
- - Jednoduchá konzultace je asi 5 minutový přátelský rozhovor, v němž lékař identifikuje problémy spojené s nadměrnou konzumací se zdůrazněním zdravotních a dalších obtíží, ujistí se, že pacient si rizika uvědomuje a zdůrazní limity požívání alkoholu. Konzultaci je vhodné nebo nutné ukončit předáním výchovných materiálů, které radí, jak spotřebu snížit.
- - Krátká motivační sezení jsou používána u pacientů se škodlivým, závažnějším typem konzumace. Cílem této intervence je připravit pacienta na změnu chování, vybrat nejvhodnější strategii a motivaci a pomoci pacientovi v jeho rozhodování.
- - Při složitějších a obtížně zvládnutelných případech konzultuje lékař primární péče specialisty.

2008-06-08T00:02:00.000-07:00

Rizika požívání alkoholu jsou mnohočetná a jsou v přímém vztahu k množství.
- - Rizika somatická:
• • cirhóza jaterní;
• • karcinom dutiny ústní, hltanu, hrtanu a jícnu (riziko je potencováno kouřením);
• • karcinom žaludku, tlustého střeva a prsu (jasné příčinné důkazy jsou zatím nedostatečné);
• • hypertenze, iktus;
• • gastritis, pancreatitis;
• • poruchy nervového a reprodukčního systému.
Naopak byl pozorován protektivní účinek mírného požívání alkoholu (1 jednotka denně) vůči kardiovaskulárním onemocněním. Tento účinek by měl být zejména patrný při pití červeného vína, které obsahuje látku resveratrol snižující hladiny sérových lipidů a inhibující agregaci na cévních stěnách.

- - Rizika duševní a sociální:
Je známo mnoho přímých i nepřímých důsledků opilství a alkoholismu. Jsou to např. rodinné rozvraty, týrání dětí, problémy v zaměstnání, agresivní chování, úrazy, sebevraždy, kriminální činnost.
Ze všech úmrtí na rakovinu jsou 2 – 4 % přisuzována alkoholu.

NADMĚRNÁ KONZUMACE ALKOHOLU

2008-05-22T02:40:00.000-07:00

Pití alkoholu a alkoholismus jsou spojitým problémem. Konzumace alkoholu se pohybuje v rozmezí od úplné abstinence až po pravidelné “těžké” pití. Tento spojitý charakter problematiky požívání alkoholu vedl k nové definici problémů s ním souvisejících.

Hazardní, rizikové pití je konzumace s pravděpodobnými zdravotními důsledky - u mužů je to více než 350 g (35 jednotek) alkoholu týdně, u žen 210 g (21 jednotek) alkoholu týdně.

Škodlivé pití je konzumace, při níž dochází k poškození duševního nebo somatického zdraví.

Konzumace je vyjadřována v jednotkách. Jednotka je rovna 10 g alkoholu, tj. množství, které je obsaženo v 1 sklence vína a 1 stopce destilátu.
V zemích západní Evropy má konzumace alkoholu sestupný trend. V zemích střední a východní Evropy naopak spotřeba stoupá. Jsou samozřejmě značné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a oblastmi dané ekonomickými a kulturními rozmanitostmi a tradicemi. Dalším povážlivým jevem je stoupající konzumace mezi ženami a mládeží.

Průměrná spotřeba alkoholu v ČR v roce 1995 byla 9,4 l stoprocentního lihu na 1 obyvatele, čímž se řadíme k zemím s nejvyšší spotřebou alkoholu. Přitom se zvyšuje frekvence spotřeby alkoholických nápojů, zejména u žen a nejmladších věkových skupin.

2008-05-19T04:02:00.000-07:00

§ 230 tr. zák. – účast na sebevraždě

(1) Kdo jiného pohne k sebevraždě nebo jinému k sebevraždě pomáhá, bude potrestán, došlo-li alespoň k pokusu sebevraždy, odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na osobě mladší než osmnáct let, na těhotné ženě nebo na osobě stižené duševní poruchou nebo duševně nedostatečně vyvinuté.

Objekt tč : lidský život (více jsou chráněny ty osoby, které snáze podléhají vlivu jiných – viz. 2 odst.)
Objektivní stránka : jednání pachatele spočívající v tom, že jiného k sebevraždě pohne anebo jinému k sebevraždě pomáhá
Subjektivní stránka : vyžaduje se úmysl

Pokus sebevraždy ani sebevražda nejsou trestným činem. Trestání by nebylo ani účinné, ani účelné, nemělo by smysl. Trestná je účast na sebevraždě, pokud spočívá v tom, že pachatel pohne jiného k sebevraždě, nebo v tom, že pachatel jinému k sebevraždě pomáhá. Prostředky jsou podobné jako u návodu a pomoci. Sebevrah sám se trestného činu nedopouští.
Svedení a pomáhání k sebevraždě je pachatelstvím, nikoli účastenstvím. Donutí-li pachatel jiného k sebevraždě násilím (fyzickým či psychickým), dopouští se vraždy.

24/86 : Sebevražda je úmyslné způsobení smrti sobě samému. Pro naplnění znaků trestného činu účasti na sebevraždě podle § 230 odst. 1 tr. zák. proto nestačí, že pachatel měl účast na události, při které si jiný sám způsobil smrt neúmyslně. Pro naplnění znaku „pohne jiného k sebevraždě“ podle § 230 odst. 1 tr. zák. nestačí, že pachatelovo zlé zacházení bylo objektivně příčinou sebevraždy. Je třeba, aby se pachatel zle choval k jinému s úmyslem, aby tím vzbudil u něho rozhodnutí spáchat sebevraždu.

2008-05-15T07:43:00.000-07:00

§ 220 tr.z. – vražda novorozeného dítěte matkou

Matka, která v rozrušení způsobené porodem úmyslně usmrtí své novorozené dítě při porodu nebo hned po něm, bude potrestána odnětím svobody na tři léta až osm let.

Objekt trestného činu : lidský život právě narozeného dítěte
Objektivní stránka : viz. jako u TČ vraždy
Subjekt (pachatel tč) : žena po porodu
Subjektivní stránka tč : úmyslné zavinění

Zvláštní duševní stav pachatelky v době činu způsobený porodem, je důvodem mírnějšího posuzování vraždy novorozeného dítěte matkou. Jde o výjimečné rozpoložení matky, které má původ ve fyziologických procesech, vyvolaných porodem.
R 25/92 : Rozrušení způsobené porodem je zvláštní znak trestného činu podle § 220 tr.z. a není možné ho zaměňovat s obecnými podmínkami trestní odpovědnosti, vyjádřenými v ustanoveních o nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti. Pro posouzení otázky, zda obviněná jednala v tomto psychickém stavu, je rozhodujícím podkladem posudek znalce-porodníka. Přitom není podstatné, zda byly narušené schopnosti obviněné rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládnout ho.

2008-05-02T03:42:00.000-07:00

§ 219 tr.z. – vražda; § 220 tr.z. – vražda novorozeného dítěte matkou; § 230 tr.z. – účast na sebevraždě

§ 219 tr.z.- vražda

(1) Kdo jiného usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let.
(2) Odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) na dvou nebo více osobách,
b) zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem,
c) opětovně,
d) na těhotné ženě,
e) na osobě mladší než patnáct let,
f) na veřejném činiteli při výkonu nebo pro výkon jeho pravomoci,
g) na jiném pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je bez vyznání, nebo
h) v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.
Odst. 1 = základní skutková podstata, odst. 2 = kvalifikovaná skutková podstata
- objekt trestného činu : lidský život
- objektivní stránka tč : jednání spočívající jak v konání, tak v opomenutí Vražda = nepravý omisivní delikt (tj. účinek může být způsoben jak jednáním tak opominutím, vražda tedy může být spáchána jak např.zastřelením, otrávením, uškrcením, tak i opominutím pečovat o osobu, která si nemůže sama pomoci, např. malé dítě, nemocná osoba atd.)
- následek = smrt člověka
- subjekt tč : kdokoli, kdo je trestně odpovědný (fyzická osoba , příčetná, která dovršila patnáctý rok věku)
- subjektivní stránka tč : úmyslné zavinění
- předmět útoku :živý člověk i dosud nenarozené dítě (od začátku porodu)
Z hlediska lékařského je smrt delší dobu trvající proces, z hlediska práva je to okamžik. Je věcí právního řádu, aby určil, který okamžik v procesu postupného odumírání organismu má právní význam. Za rozhodující se bere ten okamžik, kdy proces zániku organismu se stává ireversibilní (tj. neschopný být uvedený v původní stav).
Náležitosti zjištění smrti : uvedeny v § 10 zák. č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon)
K pojmu „zvlášť surovým způsobem“: vražedný útok s extrémně vysokou, výraznou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu (ubíjení oběti, devastace jejího těla)
Př. :Vražda osmdesátiletého muže dvěma pachateli, kteří po otevření dveří jeho bytu srazili poškozeného na zem, zabalili mu hlavu do pláště a ukopali a rozdupali ji. (jde tedy o způsob usmrcení poškozeného)
K pojmu „zvlášť trýznivým způsobem“ : záleží na subjektivním prožívání útoku jeho oběti (jde o mimořádně vystupňované útrapy pro poškozeného)
Př.: usmrcení vyhladověním, nedostatkem vody, dlouhodobým rdoušením atd…
Opětovně znamená, byl-li pachatel již za předchozí vraždu potrestán

Úkoly znalce : 1. Zúčastnit se ohledání místa činu
2. Provést zevní prohlídku a pitvu oběti
3. Stanovit příčinu smrti a popsat veškerá zranění zjištěná na těle oběti a stanovit mechanismus vzniku
4. Určit příčinnou souvislost mezi zjištěným poraněním a smrtí oběti
5. Zjistit, zda zranění vznikla zaživa či až po smrti oběti + pořadí vzniku jednotlivých zranění
6. Stanovit, jakým směrem a jakou silou byl veden útok, popř. určit vzájemné postavení útočníka a oběti
7. Popsat chorobné změny a jejich podíl na smrti
8. Stanovit, zda bylo možné včasnou pomocí odvrátit smrt
9. Popsat případné známky obrany oběti
10. Určit dobu smrti
11. Určit dobu přežívání a schopnost jednání oběti po vzniku jednotlivých zranění
12. Zjistit případné ovlivnění oběti léky, ethanolem či jinými látkami
13. Určit skupinovou příslušnost krve oběti a prohlédnout podezřelého či obviněného, popsat a posoudit zjištěná zranění, odhadnout dobu a mech.vzniku

Další viz. str. 556 (Soudní lékařství)

2008-04-25T23:16:00.000-07:00

Př. : K nedbalosti nevědomé... U lékařů se to týká např. nedostatku potřebných vědomostí, kterými měl a mohl dotyčný lékař disponovat.

Lze říct, že úmyslné zavinění jsou zejména ve vztahu k poškození zdraví pacienta zcela výjimečné. Mnohem častější jsou zavinění nedbalostní !

Hranice přípustné chyby a nedbalosti je v některých případech velmi nezřetelná
Je třeba důsledně zkoumat, zda skutečně „bez přiměřených důvodů“ lékař spoléhal, že k poškození zdraví nedojde. Jestliže totiž lékařz přiměřených důvodů spoléhal, že volí menší riziko pro nemocného než v případě jiného postupu, pak nejednal nedbale!

2008-04-19T01:23:00.000-07:00

úmysl přímý :

Pachatel věděl, že poruší nebo ohrozí zákonem chráněný zájem (nebo alespoň věděl, že jej může porušit či ohrozit), a chtěl takové ohrožení způsobit.

úmysl nepřímý :

Pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení zákonem chráněných zájmů, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn.

nedbalost vědomá :

Pachatel věděl, že může ohrozit či porušit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí.

nedbalost nevědomá :

Pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové ohrožení (či porušení) způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

2008-04-09T03:00:00.000-07:00

Okolnosti vylučující protiprávnost:

- pro zdravotnické pracovníky je důležitá zejména : nutná obrana (§13 TZ), krajní nouze (§14 TZ) a výkon povolání (neupraveno!)
- podmínky krajní nouze 1. Je odvraceno nebezpečí, které hrozí zájmu chráněnému trestním
zákonem...
2. Nebezpečí hrozí přímo bezprostředně
3. Nebezpečí nelze za daných okolností odvrátit jinak
4. Ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen je snášet
5. Následek způsobený odvracením nebezpečí nesmí být zřejmě
stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil
- výkon povolání
(povolená míra rizika) : Povolená míra rizika při výkonu dovolené činnosti a při výkonu povolání je pojem uznávaný právní naukou, zákon však o něm dosud nepojednává.

Trestní odpovědnost

2008-04-07T06:06:00.000-07:00

Trestní odpovědnost

Základy trestní odpovědnosti :

- nejcitlivější oblast právní odpovědnosti zdravotnických pracovníků
- nutno této odpovědnosti věnovat více pozornosti
- výsledek trestního řízení ovlivňuje i občanskoprávní, pracovněprávní i správní sankce

příklad: Je-li zdravotnický pracovník uznán vinným kupříkladu trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti, je výrok trestního soudu o vině naprosto dostatečným důkazem i pro vznik občanskoprávní odpovědnosti za škodu i odpovědnosti za porušení pracovní kázně podle zákoníku práce.

-je vyžadováno : vždy zavinění - tj. ke vzniku trestní odpovědnosti nestačí, že byl porušen předpis, že došlo k protiprávnímu jednání, ale je třeba, aby viník buď přímo věděl, že toto porušení může přivodit konkrétní škodlivé následky (přičemž bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane), nebo aby viník měl mohl předvídat možnost vzniku určitého škodlivého následku v příčinném vztahu s porušením předpisu. (První případ nedbalost vědomá, 2 případ nedbalost nevědomá...)
- je vyžadováno : formální i materiální pojetí trestného činu ... tj. k tomu, aby šlo o trestný čin, nestačí , že jeho znaky jsou uvedeny v zákoně (tzv. formální podmínka), ale současně musí být nebezpečný pro společnost (tzv.materiální podmínka)

příklad: Osmdesátiletá důchodkyně, hospitalizovaná na interním oddělení nemocnice, v nočních hodinách požádala službu konajícího lékaře o okamžité propuštění domů, ač bydlela sama v nevytopeném domku , šlo o zimní období a nebyla schopna si zajistit topení. Přivolaný psychiatr-konziliář se vyjádřil, že pacientka je schopna svobodného projevu vůle. Lékař přesto odmítl pacientku propustit, ač nabízela, že mu podepíše revers. Učinil tak až na druhý den ráno, když současně vyrozuměl orgány sociální péče. Pokud by bylo podáno na lékaře trestní oznámení pro omezování osobní svobody ( §231 TZ) , nemohlo by mít naději na úspěch. Důvod: I když formální znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu mohly být naplněny, rozhodně NEŠLO o jednání společensky nebezpečné. Nebyla tedy naplněna materiální stránka skutkové podstaty trestného činu. (poznámka: V poslední době se vedou stále intenzívnější debaty o smyslu zachování oné materiální podmínky!)

2008-04-02T04:12:00.000-07:00

Přidáním 3. stupně vznikla roku 1959 slavná sovětská kosmická raketa Vostok o délce 38 m s hmotností nad 300 t a nosností 5 t, jež se stala stejně obdivovanou jako její válečná sestřenice Kaťuša.

2008-03-27T04:22:00.000-07:00

Lidová a pololidová slovesnost

Vedle literatury oficiální, kterou v duchu protireformačního úsilí tvořili zejména jezuité, vznikala v prostředí blízkém lidu i lidová a pololidová slovesnost, vyznačující se anonymitou autorů. Nejpříznačnějším druhem jsou mezihry (interludia), krátké frašky vkládané původně mezi vážné hry, po 17. století hrané samostatně.
Hrávaly je zpravidla učitelé a jejich žáci zejména o masopustu. Námětově čerpají ze selského života.
Ústní lidová slovesnost vyjadřuje vztah lidu k otázkám života a smrti, práci a přírodě, k rodině a společnost i boj proti utlačovatelům. Typickým znakem je již zmíněná anonymita a ústní podání.

Druhy slovesné tvorby:

Lidové pověsti – obsahují historický fakt, který je ale postupem času zkreslován fantazií předávajících
Národní pověsti – žily v podvědomí zejména v době pobělohorské (O praotci Čechovi)
Hrdinské pověsti – O Žižkovi
Rodové pověsti – O bílé paní
Místní pověsti – vtahovaly se většinou k založení hradu apod.
Pověsti nedávné minulosti – o protifeudálních vůdcích odboje (Kozina, Kubata)
Pověsti legendární – inspirované oficiální literaturou, vázané k zázraku nebo poutnímu místu (pověst Hostýnská)
Proroctví – vyjadřovaly naději na lepší budoucnost (Libušino proroctví)
Pohádky – vznikaly z touhy po spravedlnosti, neboť v nich vítězí dobro nad zlem a záporný hrdina je potrestán. Rodí se zde také typická postava Honzy, který jako prostý, avšak mazaný, čestný a chytrý venkovan, zvítězí nad špatným měšťanem.
Lidové písně – byly nejživějším a nejhojnějším útvarem lidové slovesnosti
Písně zbojnické – zejména na východní Moravě a na Slovensku
Balady – vesměs s tématikou rodinných a společenských vztahů (Osiřelo dítě)
Lidová dramata – navazovaly na přelomu 17. a 18. století na náboženské hry, zvláště o Vánocích a Velikonocích
Dobrodružné hry – Komedie o Turecké vojně
Lidové zpěvohry – inspirovány pravděpodobně operními představeními na šlechtických zámcích
Loutkové hry

2008-03-25T04:25:00.002-07:00

Je pravda, že po sloučení všech raketových konstrukčních skupin do RNII byl vývoj na žádost armády soustředěn na prachové rakety jako na bližší perspektivu, ale stále zde pracovaly tři brigády na vývoji kapalinových raket (dvě pod vedením Gluška a Tichonravova). Gluško pak dostal vlastní konstrukční kancelář leteckých raketových motorů.
Experimentovalo se i s křídlatými raketami, kde si vysloužil ostruhy Koroljov, "otec" sovětské kosmonautiky. Desítky projektů rozmnožila ještě konstrukční kancelář KB-7, která vznikla jako vzdoropodnik tří odbojných konstruktérů Poljarného, Duškina a Kornějeva. Nakonec ji zaštítil maršál Tuchačevskij a KB-7 byla podřízena vrchnímu velitelství dělostřelectva. K realizovaným projektům patří gyroskopem stabilizované rakety ANIR-5 a ANIR-6 s motorem na směs kyslík-etanol.
Jako krytí vojenské činnosti vznikla v Osoviachimu i "civilní" raketová skupina, kde vznikla meteorologická raketa konstrukce Poljarného o délce 1,645 m a hmotnosti 10 kg s motorem kyslík-etanol. Došlo k 7 úspěšným vzletům v roce 1937.
V krátkém článku nelze zachytit šíři sovětských předválečných experimentů. Za války pak Koroljov vestavěl kapalinový raketový motor RDA-1-10 konstruktérů Duškina a Gluška do kluzáku své konstrukce a tyto pokusy inspirovaly vývoj raketového stíhače BI-1 konstruktérů Berezňaka a Isajeva s kapalinovým raketovým motorem D-1A-100 Duškina a Štokova. Beze znalosti aerodynamiky nadzvukových rychlostí musel projekt dopadnout katastrofálně. Nevhodně tvarovaný drak s klasickým nešípovým křídlem při zkouškách 23. 4. 1943 za rychlosti 900 km/h přešel do neovladatelného střemhlavého letu a rozpadl se ve vzduchu. Zkušební pilot Bachčivandži zahynul.

2008-03-25T04:25:00.001-07:00

2008-03-25T04:25:00.000-07:00

2008-03-19T05:47:00.000-07:00

Rudá raketová fronta.
Komunistická doktrína světové revoluce nutila vůdce sovětského Ruska hledat zbraně, kde se jen dalo. Tedy i na poli raketové techniky. Jak už bylo uvedeno v pokračování o prachových raketách, "rudá raketová fronta" byla velmi široká - od státních vojenských organizací přes paravojenský "Osoviachim" až po kluby mládeže. Vývoj začal už v roce 1921, ale rozběhl se až koncem 20. let, kdy z tzv. TIchomirovovy laboratoře vznikla laboratoř pro výzkum dynamiky plynů GDL. V roce 1928 měla jen 10 lidí, v roce 1932 již 120 a před sloučením s Reaktivním vědeckovýzkumným ústavem RNII již 200. Sektor II této armádou řízené instituce byl pak pod vedením V. P. Gluška pověřen vývojem kapalinových raket.
Gluško v letech 1930-31 vyvinul v GDL první sovětské raketové motory ORM-1 a ORM-2 na KPM a dalším rozvojem se dostal až k motoru ORM-52 o tahu 2,9 kN na kyselinu dusičnou a kerosen. Pro motory řady ORM se projektovaly rakety řady RLA s navrhovaným dostupem až 100 km, ale rozestavěné prototypy nebyly nikdy dokončeny a kompletní dokumentace byla v roce 1934 předána RNII.
V Moskvě pod hlavičkou Osoviachimu pracovala skupina pro studium reaktivního pohybu GIRD. V červnu 1932 padlo rozhodnutí, aby Osoviachim založil pokusný raketový závod, jehož náčelníkem se stal S. P. Koroljov. Pracovalo se zde na desítkách projektů, od kapalinových raketových motorů až po návrhy raketoplánů. Brigáda č. 2 pod vedením M. K. Tichonravova docílila úspěchu s motorem č. 10 na kombinaci kyslík-etanol. Po dokončení v RNII raketa o hmotnosti 35 kg vzlétla 17. 11. 1934 a s vylepšeným motorem 25. 6. 1935 docílila výšky 3 100 m. Předtím ale byla již 17. 8. 1933 odpálena raketa č. 09 2. brigády s tzv. hybridním motorem na kombinaci kyslík-želatinizovaný benzin jako vůbec první kapalinová raketa v SSSR.
Kapalinovou raketu také vypustila 1. brigáda GIRD pod vedením F. A. Canděra. Stalo se to 25. 11. 1933 a střela dosáhla výše 80 m, než se pro poškození motorového závěsu vychýlila z dráhy. Canděr proslul tím, že pracoval na verzi motoru, který měl vedle kapalného kyslíku a benzinu spalovat i kov.

Osamělý střelec

2008-03-17T03:10:00.000-07:00

Osamělý střelec.
Osud amerického raketového průkopníka R. H. Goddarda doplňuje znepokojivé otázky z úvodu. Ačkoli von Braun o něm prohlásil, Goddard byl před námi, prakticky se neuplatnil, demokratický stát neměl zájem na jeho podpoře.
Již 19. 6. 1914 byl Goddardovi udělen americký patent na kapalinovou (a prachovou) raketu. Za podpory Smithsonova institutu a Clarkovy univerzity se od 20. let začal věnovat právě kapalinovým raketám. V prosinci 1925 vyzkoušel staticky raketový motor na kapalný kyslík a benzin, u něhož poprvé v historii techniky dopravovala obě média do spalovací komory čerpadla. Pro nedostatek prostředků musel ale použít pro první vzlet motor o tahu asi 40 N s přetlakovou dodávkou PM. Ke startu došlo 16. 3. 1926 na soukromé farmě v Auburnu. Asi po 20 s chodu motoru se projektil o hmotnosti 46 kg (bez PH 2,5 kg) zvedl z rampy a zrychlil až na 27 m/s. Začal se ale stáčet vlevo, neboť se propálila tryska, a udeřil do země ve vzdálenosti 57 m od místa startu.
Po skončení série pokusů s touto raketou podal Goddard zprávu Smithsonovu institutu a navrhl, že za 500 USD postaví "Velkou sestru" o hmotnosti asi 90 kg. Pokusy o start 20. 7. a 31. 8. 1927 byly neúspěšné. Poté provedl 5 statických zkoušek s menší raketou o hmotnosti 20 kg. I při nich ho pronásledovala smůla. Až v prosinci 1928 další model opustil rampu a dosáhl výšky 27,5 m.
Velký význam měla pro Goddarda návštěva Ch. Lindberga. Jeho prostřednictvím získal podporu Guggenheimovy nadace. Přestěhoval se na západ, k Roswellu v Novém Mexiku. Zde 30. 12. 1930 vypustil raketu s hliníkovým pláštěm, která dosáhla výše 610 m. Má primát i v použití gyroskopu a plynových kormidel pro stabilizaci rakety - v roce 1935 dosáhla takto řízená jeho střela s 35,3 kg PM výše 1463 m.
Metodou omylů a pokusů (když měl peníze) pak pokračoval až do roku 1941 statickými zkouškami motoru, který po dobu 34 s dával tah 3,6 kN s výtokovou rychlostí plynů 1237 m/s.
Za války pracoval na urychlovacích raketových motorech pro letadla. Zemřel 10. 8. 1945 a podle zápisů, které s pedantickou přesností vedl, od roku 1917 do roku 1941 utratil za "rakety" 209 940 USD.

2008-03-13T05:37:00.000-07:00

Kaťuše a jejich kapalinové sestřenice

Během několika desítek let byl uprostřed 20. století vyvinut prostředek, který lidstvu otevřel cestu do kosmu. I když pomineme fakt, že na počátku stála touha po zázračné zbrani, neubráníme se dalším "prokletým" otázkám, jež jsou spojeny s vývojem kapalinových raket.
Je to náhoda, že první kroky, sice nejmenší, avšak nejdůležitější, byly učiněny v režimech, které patří k nejobludnějším v lidských dějinách?
Jak se máme vyrovnat se skutečností, že prostředek, který vynesl napřed první družici, a pak prvního člověka do vesmíru, byl konstruován primárně k tomu, aby zákeřně přinášel smrt milionům?
O čem vypovídá skutečnost, že člověk, který stál v čele vývoje měsíční rakety, získal nezbytné zkušenosti jenom proto, že vstoupil do zločinecké organizace SS a přijal za samozřejmé, že jeho ušlechtilý technický sen realizují otroci v nelidských podmínkách podzemního koncentračního tábora?
Přitom historie kapalinových raketových motorů začíná úplně nevinně. Na rozdíl od vojenských prachových raket nikdo z průkopníků a teoretiků na přelomu 19. a 20. století o kapalinových raketách jako zbraních neuvažoval. Ať už to byl Ciolkovskij, Neždanovskij (podle sovětských údajů měl navrhnout dvousložkový kapalinový raketový motor počátkem 80. let 19. století), peruánský chemik P. A. Paulet, jenž prý za studií v Paříži zkonstruoval motor spalující benzin a oxid dusičitý s tahem 883 N, či Goddard, který v roce 1926 skutečně první raketu s motorem na KPH vypustil, všichni pacifisticky snili o kosmu.
Oproti prachovým raketám s kapalinovými nebyly žádné zkušenosti. Navíc KPH raketové motory byly mnohonásobně složitější než v podstatě trubka vyplněná prachem a zakončená tryskou. Motor na KPH vyžadoval především dvě nádrže na vlastní palivo a na okysličovadlo. Další technický oříšek představovala čerpadla, jež musela obě složky pod velkým tlakem dodávat do vlastní spalovací komory, ukončené kýženou tryskou, z níž unikaly vysokou rychlostí produkty spalování, aby reakčním principem střelu hnaly.
K tomu přistupovaly potíže s předvypouštěcí přípravou. Nádrže kapalinových raket se musely plnit těsně před odpalem, což bylo vzhledem k vysoké agresivitě (a mnohdy toxicitě a výbušnosti) pohonných látek krajně obtížné a nebezpečné.
Otázkou tedy je, proč se raketoví výzkumníci vůbec do vývoje kapalinových raketových motorů pustili. Důvody byly v podstatě tři: 1. kapalné uhlovodíky vyvíjely při hoření mnohem více energie než prach (nejvíce zkapalněný vodík), 2. motory skýtaly možnost delšího chodu, 3. a především se daly regulovat a opakovaně spouštět a zastavovat.

Amerika

2008-03-11T02:30:00.000-07:00

Amerika, jak ji neznáte: Prohřešky proti desateru
Ve státě Florida můžu klidně chodit s pistolí. Zato nesmím pustit do vysílání slova jako třeba prsa nebo zadek a nesmím si ve studiu vyvěsit fotky nahých holek. Bouchačku ale mít můžu - a kohokoliv oddělat. Můžu si ji vzít kdykoliv, kamkoliv. Není to na hlavu? Vítám vás v Americe!, říká moderátor pornografického rádia Bubba. Bubba je sice nesmírně populární a vydělával závratné částky, ale nyní má padáka. Majitel rádia dostal na srozuměnou, že doba oplzlostí v éteru skončila. V Americe nastupuje vlna puritánství, askeze, křesťanského fundamentalismu a ideologické prohibice.
V Lousianě vydali zákon proti kalhotám bokovkám a krátkým dívčím halenkám, které obnažují bříško. Ve městě Westweg je strážcem cudnosti Melvin Guildry: "Nemyslím, že je dobré ukazovat nestydaté věci. Vidím to takhle: nosit kalhoty na půl žerdi je nemravné. Nezajímá mě, co si o tom myslí někdo jiný, vzbuzuje to zkrátka averzi."
Ve Fort Myers zase bojují pod křesťanskými prapory s prostitucí. Nasazují policejní agentku provokatérku, která hraje prodejnou ženu a přitom je vybavena především skrytým mikrofonem a kamerou. Pokud ji osloví muž a nabídne jí finanční částku za sexuální služby, je na příštím rohu zatčen, na 48 hodin uvězněn, zaplatí vysokou pokutu a jeho jméno je publikováno v místním tisku. A to je v Americe problém. Pak můžete přijít o práci nebo ji vůbec nemusíte získat, protože jste na nějakém seznamu.
Ve Wisconsinu byl zase 18letý chlapec odsouzen do vězení, protože spal se svou 15letou přítelkyní. Porušil zákon. Navíc se dostal na veřejný internetový seznam sexuálních delikventů, kde bude uveden 20 let! A není tam napsáno, za co byl souzen, je tam uvedeno, že spáchal sexuální delikt. Ten chlapec to nervově nevydržel, a když se k němu postavila společnost zády, spáchal sebevraždu.
V tomto novodobém tažení za lepší, mravnější křesťanskou společnost se dokonce v některých státech spojili republikánští senátoři s demokratickými...

Zlomeniny článků prstů

2007-12-15T04:41:00.000-08:00

Nejprve bývá úrazem ohrožen palec. Přímým násilím se láme buď I. článek a dislokace připomíná kladívkovou deformitu. Proto je nutné tuto dislokaci vždy reponovat, aby ponechána nepůsobila obtíže při chůzi. Při větším etiologickém násilí zjišťujeme kominutivní zlomeniny, často zasahující do kloubu, někdy i otevřené. Zlomeniny tohoto typu mohou způsobit trvalé následky, které se projeví v omezení hybnosti mezičlánkových kloubů.
Zlomeniny ostatních článků prstů nepřinášejí léčebné problémy a jejich prognóza je dobrá.

Zlomeniny metatarzů

2007-12-13T03:19:00.000-08:00

Úraz vzniká přímým násilím. Nejčastěji jde o krátké šikmé zlomeniny těla metatarzů. Konzervativní repozice se většinou daří, někdy je nutné provést osteosyntézu pomocí Kirschnerových drátů.
Odlomení baze V. metatarzu i s úponem m.fibularis brevis nečiní léčebných potíží. Někdy stačí fixace pouhou náplastí. Pokud jde o výraznou dislokaci, je možné reponovat operačně.
Zcela zvláštní zlomeninou je stresová (někdy též únavová - „pochodová“) zlomenina těla II.- IV. metatarzu známá jako Deutschländerova fraktura. Je projevem neúměrného přetížení nohy nebo se objevuje při osteoporóze skeletu. Klinicky bolest, otok. Jemná kostní fisura se na rtg zprvu může i přehlédnout. Po dvou týdnech je však patrný lem dekalcinace, později kulovitý nevyzrávající svalek z nestability. Léčíme sádrovým obvazem na 5 - 6 týdnů.

Luxace sub talo

2007-11-24T02:52:00.000-08:00

Nejčastěji je způsobují pády s výše na supinovanou nohu. Talus se vymkne ze své lóže, kterou pro něj tvoří kalkaneus a navikularis. Tím hlavice prominuje těsně pod kůží, může jí i proniknout. Křížové vazy se úrazem přetrhnou a přesmyknutá šlacha m.tibialis posterior přes krček talu někdy brání repozici. Reponujeme tahem v plantární flexi pohybem, jako bychom chtěli hlavici talu obout do kloubní lóže. Neuspějeme-li, je nutné operovat. Sádrové znehybnění trvá nejméně 6 týdnů.
Luxace v kloubu Chopartově jsou v čisté podobě vzácné a bývají spojeny s úrazy dalších kostí (navikularis,kalkaneus,kuboides). Repozice nebývá obtížná, problém je ji stabilizovat. Proto je často nutná fixace Kirschnerovými dráty.
Luxace v kloubu Lisfrankově je úrazem rovněž vzácným. Hlavičky metatarzů jsou obvykle vysunuty zevně a dorzálně. Reponujeme tahem v ose prstů. Sádrové znehybnění 6 týdnů.

Zlomeniny patní kosti

2007-11-13T09:35:00.000-08:00

Architektonika patní kosti je tvořena tak, že mezi třemi rozpínajícími se trámčitými oblouky je přesně pod kloubní plochou pro talus zeslabené místo - tzv. thalamus calcanei, které představuje locus resistentiae minoris kompresi (obr. architektonika). Při vertikální síle se sem v různém stupni proboří artikulační zóna i s talem. Jde o typickou kompresivní zlomeninu kosti,která je převahou spongiózní,proto je operační rekonstrukce obtížná, často i nemožná. Hrubé ireponibilní kominutivní komprese jsou indikovány i k primární artrodéze.
Typickou etiologií jsou skoky a pády s výše. Defigurace je okamžitě zřetelná. Stupeň komprese určujeme na rentgenogramu stanovením Böhlerova úhlu, který svírá přímka vedená horním okrajem přední a zadní kloubní plochy pro talus a tečnou horní plochy patního hrbolu. Normální hodnota je 20 - 40 st. (obr. Böhler). Kompresí se snižuje často až do negativních hodnot.
Dalšími možnými zlomeninami jsou: odlomení hran a výběžků, vertikální či horizontální zlomenina hrbolu (tzv. typu kachního zobáku), zlomenina sustentákula talu atd.
U těžkých kompresí nemá dříve paušálně používaná Kirschnerova skeletální trakce velkou naději na úspěch. V úvahu u čerstvé zlomeniny přichází okamžitý pokus o elevaci manuálním tlakem ze stran. Operačně se lze pomocí do fragmentů zavedených Kirschnerových drátů pokusit reponovat artikulační zónu pro talus a obnovit anatomický tvar kosti patní. Transoseální fixaci dráty či šrouby pak zajišťujeme sádrovou imobilizací.
Při ryze konzervativních postupech upouštíme od dlouhodobého znehybnění. Podstatně dříve mobilizujeme, byť zprvu bez vertikální zátěže. Zlepší se tak cévní saturace a konečné výsledky se zdají lepší. Kompresivní zlomeniny kalkaneu svým charakterem náležejí k těm,které zanechávají trvalé následky.
Zlomenina „kachního zobáku“ (obr. zlom typu kach) se reponuje a osteosyntézuje snadněji (cerkláž, spongiózní šroub).

Zlomeniny a luxace v oblasti nohy

2007-11-12T03:57:00.000-08:00

Zlomeniny talu
Nejčastěji nacházíme příčnou zlomeninu krčku. Etiologií je náraz při maximální dorziflexi hlezna. Reponujeme opačným mechanismem za současné mohutné distrakce. Při nezdaru operujeme. Riziko nekrózy hlavice talu je značné.
Kompresivní zlomeniny těla talu jsou rovněž ohroženy aseptickou nekrózou a často je není možné rekonstruovat. Proto mohou být již primárně indikovány k artrodéze.
Odlomení výběžků talu se léčí především konzervativně.

Luxace hlezenného kloubu

2007-11-07T00:44:00.000-08:00

Vysoce vzácný úraz. Vykloubením vzad se odlamuje proc. posterior tali a často i vnitřní kotník, při předním posunu je odlomení vnitřního kotníku téměř pravidlem.
Přerušením vazů může dojít k otevřené luxaci. Vchlípení deltového vazu nitrokloubně znesnadňuje repozici. Operační rekonstrukce bývá nezbytná.

Poranění měkkého hlezna

2007-11-03T03:00:00.000-07:00

Pod nezodpovědnou diagnózou distorze se mohou skrývat závažná poškození stabilizačního aparátu hlezna. Často bývá postiženo lig. fibulotalare anterius. Přetržením tohoto vazu dojde k otoku, noha se posunuje poněkud ventrálněji. Důležitá známka je přední nestabilita hlezna, při níž se noha oproti bérci může posunout až o l cm. Signifikantní pro diagnózu jsou speciální rtg projekce včetně tzv. držených poloh. Prokázanou rupturu indikujeme k operaci. Hrubé distorze kloubu, distenze vazů či podezření na inkompletní léze imobilizujeme 6 týdnů.
Izolované ruptury deltového vazu jsou zcela raritní.

Epifyzeolýzy distální části bérce

2007-11-02T07:22:00.000-07:00

Tento typický úraz dětského věku nabývá v oblasti hlezna na důležitosti. Pokud dojde k poškození růstové chrupavky (typ S-H III - V), je ohrožen další růst distální části bérce jak do délky, tak ve správné ose. Všechny typy epifyzeolýz anatomicky reponujeme. Tam, kde je podezření z diastázy růstové ploténky (S-H III-IV ), je nezbytná exaktní osteosyntéza. Perzistující štěrbina se hojí jizevnatě, časem osifikuje a může způsobit epifyzeodézu, neboť působí jako kostěnné poutko v místě, kde má kost růst (obr. epifyzeodéza).
Z dvou projekcí klasického rentgenogramu často nelze zjistit eventuální rotační posun separované epifýzy s odlomenou metafýzou (Marmor - Lynnova třírovinná fyzární zlomenina); jsou vhodné i projekce šikmé (obr. třírovinná).
Zvláštním typem je Kleigerova epifyzeolýza dospívajících (S-H III), kde sklouzne jen malá oddělená část epifýzy tibie (obr. Kleiger). Opět může být v obvyklých dvou rtg projekcích přehlédnuta, je třeba na ni pomýšlet a provést i šikmou projekci. Dislokace je konzervativně neovlivnitelná, proto je indikace k operaci jednoznačná. Přehlédnuta se zhojí v dislokaci a způsobí inkongruenci kloubních ploch. Osteosyntézu provádíme šroubkem a doplňujeme sádrovou imobilizací.

2007-10-29T06:58:00.000-07:00

Operačně lze provést rekonstrukci postižených vazů, především však reponovat a osteosyntézovat fibulu a Volkmannův výlomek. Při ruptuře syndesmózy musí být dočasně zaveden šroub transfibulotibiálně. Výkon zajišťujeme sádrovou imobilizací. V případě poškození vazů dojde ke konzolidaci až po 6 týdnech. Postupná zátěž v ortéze je individuální a odvisí od řady faktorů. Průvodním jevem může být Sudeckův algodystrofický syndrom s celou průvodní symptomatologií (oběhové poruchy, edém, osteoporóza, bolest, omezení hybnosti).

Kompresivní zlomeniny - hovoříme o tzv.zlomeninách pylonu, což je distální část bérce. Jsou to vesměs zlomeniny kominutivní. U všech je v různém rozsahu poškozena kloubní plocha horního hlezenného kloubu (obr. zlom pyl). Konzervativní postup nemá naději na úspěch. Operační rekonstrukce se však také nemusí vždy podařit. Pak je nutné zvážit artrodézu nebo kloubní náhradu. Tyto výkony lze provést odloženě.

2007-10-25T14:26:00.000-07:00

2007-10-24T13:44:00.000-07:00

Zlomeniny oblasti hlezenného kloubu

- extraartikulární (supraartikulární): dvouúlomkové (obr.suprak zlom dvojúlom)
metafyzární kominuce (obr. suprak zlom kom)
- intraartikulární:
Luxační se klasifikují (Weber) dle výše zlomeniny fibuly (obr. Weber klasif):
A: Linie lomu probíhá ve výši kloubní štěrbiny hlezna (pod syndesmózou), fibulotalární vaz je intaktní.
B: Linie lomu je ve výši fibulotalární syndezmózy, v 50% bývá poškozena.
Může dojít ke zlomenině mediálního kotníku (tzv. bimaleolární), i k odlomení
zadního metafyzárního fragmentu = Volkmannův trojúhelník (tzv. trimaleolární
zlomenina - obr. Weber B).
C: Linie lomu je nad syndesmózou (někdy až v subkapitální oblasti = zlomenina Mesoneuvova - obr. Mesoneuv ), fibulotalární vaz je vždy postižen. Trhá se deltový vaz (obr. Weber III) či odlomuje mediální kotník, i Volkmannův trojúhelník
Pokud u typu B, C nedojde k zlomenině mediálního kotníku, předpokládáme poškození vnitřního deltového vazu.

2007-10-23T08:22:00.000-07:00

Zlomeniny diafýz bércových kostí

Zlomeniny bérce často provázejí komplikace - prodloužené hojení,paklouby, angulační deformity. Procento infektu je vyšší než u jiných zlomenin. V dětském věku to však neplatí.
Vesměs jde o působení přímého (poněkud lepší prognóza výsledků) i nepřímého násilí na bérec. Časté jsou úrazy sportovní a dopravní. Značné procento zastupují zlomeniny otevřené.
Klasifikační kritéria navrhla řada autorů (např.Müller, Allgöwer, Nazarian, Johner). V praxi se osvědčuje základní dělení do tří skupin:
- jednoduché bez kominuce, s jednou linií lomu
- kominutivní s motýlovitým fragmentem,kdy jedna stěna kortikális je proťata jednou
lomnou linií, zbývající kortikális mnohočetně
- vícečetná kominuce kortikális (segmentární a veškleré kominutivní zlomeniny -
obr. víceúlomková)

Všechny uvedené typy se mohou členit do dalších skupin dle morfologických kritérií:
- spirální zlomeniny vzniklé nepřímým násilím (bez i s mezifragmenty)
- zlomeniny z přímého násilí s dislokací ad axim

Většinu zlomenin bérce u dětí léčíme konzervativně. U dospělých indikujeme osteosyntézu častěji. Možností je nitrodřeňová technika zajištěným hřebem. Jinde je možné použít dlah, šroubů i zevní osteosyntézy, jejíž uplatnění je především při poškození měkkých tkání, otevřených zlomenin , vícečetných kominucí a řešení zlomenin hypotroficky postiženého bérce.
Hojení je u dospělých vždy zatíženo jistým rizikem. Těsně podkožně situovaná stěna tibie je již v okamžiku úrazu ohrožena ischémii a tenká povrchová vrstva měkké tkáně rovněž. Ischemická oblast umožňuje prostup infektu, který brání kvalitě kostního hojení. Proto infikované paklouby jsou v této krajině obecným nebezpečím. Rovněž operace nerespektující specifitu bércové krajiny, může být příčinou následných komplikací. Vzhledem k anatomické situaci (tři svalové lóže - přední tibiální, zadní tibiální a peroneální se silnými skupinovými fasciemi) je zde vysoké riziko kompartement syndromu - přetlaku v anatomicky limitovaných zmíněných třech zónách, s projevy ischemie a denervace. Následkem jsou pak trvalé invalidizující změny (svalové fibrózy, parézy).

Zlomeniny proximální části bérce

2007-10-21T04:05:00.000-07:00

Existuje řada klasifikací i s ohledem na poškození vazivového aparátu (Moor, Tscherne, AO). Tscherne například rozděluje tyto zlomeniny do 3 typů:
-okrajové zlomeniny (včetně abrupcí a impresí okrajů kloubních ploch mediálního kondylu
s vazivovým postižením),
-zlomeniny plató (obr.zlom plató):
- odlomení laterálního kondylu
- imprese laterálního kondylu
- odlomení laterálního kondylu s impresí
- bikondylární zlomeniny (jsou obvykle provázeny poškozením menisků a stabilizačního aparátu kloubu),
-luxační zlomeniny (obr. kond zlom):
- odlomení mediálního kondylu (nejčastější )
- kompletní odlomení kondylu,kdy linie lomu zasahuje do kontralaterálního interkondylického segmentu
- čtyřfragmentové zlomeniny.

V terapii dominuje aktivní chirurgický postup.U zlomenin plató operujeme technikou podpůrných šroubů a dlah (obr. rekonstr zlom) často s použitím auto či homogenních spongiózních kostních štěpů.
V dětském věku převažují proximální epifyzeolýzy (Salter-Harris I-II) nad epifyzárními frakturami (Salter-Harris III-IV). Typickým úrazem období dospívání je intraartikulární abrupce interkondylické eminence, která vzniká obdobným rotačněaxiálním násilím jako ruptury předního zkříženého vazu či sdružené úrazy „měkkého kolene“ u dospělých. U epifyzeolýz (S-H I-II) postupujeme většinou konzervativně, u dalších zmíněných dětských úrazů jsme operačně aktivnější, zejména u dislokovaných interkondylických eminencí, které je možné ošetřit i artroskopicky.

Zlomeniny čéšky

2007-10-19T04:04:00.000-07:00

Jde o nitrokloubní zlomeninu, kde vlivem silného čtyřhlavého svalu téměř vždy dochází k dislokaci, a tak je zlomenina většinou indikována k operaci.
Léčení: Jednoduchou příčnou zlomeninu ošetříme drátěnou cerkláží, kterou zavádíme ve tvaru obdélníku na přední ploše čéšky za kontroly kongruence femoropatelárního skloubení.
Víceúlomkové zlomeniny nejprve dílčí osteosyntézou připravíme jako jednoduché horizontální, potom zavedeme rovněž cerkláž.
Po nezbytné rigidní fixaci můžeme zahájit funkční zatížení s příslušnou ortézou již za 3 - 4 týdny.

Suprakondylické a kondylární zlomeniny femuru

2007-10-17T00:50:00.000-07:00

V etiologii často přímý náraz na flektované koleno. U dětí se vyskytuje jako distální femorální epifyzeolýza typu Salter-Harris I-IV.
Rtg ukáže rozsah postižení:
- extraartikulární zlomeniny (šikmé, spirální, příčné, typu obráceného T s volným fragmentem mediálním či laterálním, kom inutivní víceúlomkové).
- intraartikulární
zlomeniny jednotlivých kondylů svisle sagitální či frontální (zadní vrchlík)
tříúlomkové zlomeniny T či Y
Y zlomeniny s metafyzární crush zónou (obr. Y suprak)
kompletní víceúlomkové zlomeniny kondylární (obr. kondyl crush)

U všech typů postupujeme radikálně. Způsob osteosyntézy závisí na typu zlomeniny (dlahy rovné, úhlové, šrouby, zevní osteosyntéza). Odložené rekonstrukce jsou velice svízelné a nezřídka již indikované k náhradám.

2007-10-15T23:34:00.000-07:00

Subtrochanterické zlomeniny femuru

Zlomeniny této lokalizace mají obvykle horizontální linii lomu s dislokací ad peripheriam. Prakticky vždy jsou nestabilní. Konzervativně léčíme pouze subtrochanterické zlomeniny menších dětí, jinak se vždy operačně snažíme o anatomickou repozici a stabilní osteosyntézu.

Zlomeniny diafýzy femuru

Jde o často se vyskytující zlomeniny jak u dětí, tak u dospělých. Příčinou je přímé i nepřímé násilí při pádech, sportu , autonehodách.
Rentgenogram rozliší charakter linie lomu a posun úlomků. Dislokace je dána výší zlomeniny. Uplatňuje se zde tah gluteálního komplexu a m.iliopsoas na horní fragment, pokud je zlomenina situována níž, uplatní se síla adduktorů a proximální úlomek je spíš addukován. éměř v každém případě konstatujeme také dislokaci cum contractione. Naopak rtg nález s odtažením úlomků u polytraumatizovaných budí podezření na traumatickou míšní lézi.
Kromě uvedených dvouúlomkových zlomenin s rozličným typem linie lomu se samozřejmě setkáváme s úrazy komplikovanějšími, s meziúlomky , které mohou být deperiostovány, avitální, crush zlomeniny postihující celý střed diafýzy, navíc jako součást polytramatu (obr. Crush zlom).
Léčení: V dětském věku preferujeme léčbu konzeravtivní. U dětí do 5 let přináší dobré výsledky náplasťová vertikální extenze Bryant-Schedeho (obr. Bryant - Schede), kterou po 3 - 4 týdnech dle stáří dítěte doléčíme v sádrové spice. U dětí starších (do l0 let věku) je v léčbě používán trakční stolek dle Webera (obr. Weber), který vyžaduje transskeletálně zavedené dráty, na něž je uplatňován tah v dlouhé ose femuru. U zlomenin komplikovanějších raději operujeme zásadou tzv. miniosteosyntézy s možností pooperačního ošetření v sádrové spice. Zraněné dospívající indikujeme k operaci vždy. K osteosyntéze používáme elastické Prévotovy pruty, stále má své významné místo technika dlahová, v paletě možností zůstal i klasický postup Küntscherův (bez předvrtání dutiny diafýzy).
U dospělých jsou nároky na stabilnost osteosyntézy vysoké. K těmto operačním výkonům patří veškerá paleta osteosyntretických možností ; řešení je individuální nejen dle situace oseální, ale všech struktur krajiny stehenní a také dle celkového stavu pacienta (polytrauma).

Intraartikulární zlomeniny horního konce femuru u dětí

2007-10-15T00:45:00.000-07:00

Tyto zlomeniny bývají v dětském věku vzácné. V etiologii dominuje velké násilí (pády s výše, pády s velkou dynamikou, autonehody).
Převládají mediocervikální a bazicervikální zlomeniny spíš s jednou lomnou linií. Riziko následných ischemických změn je však obdobně vysoké jako u dospělých, proto jsou nároky na časnost rekonstrukce a její kvalitu vysoké. V primární terapeutické rozvaze nic jiného než anatomická repozice nepřichází v úvahu, k diskusi patří technika osteosyntézy. Tato musí respektovat zachování kvality a biologické aktivity fyzárních oblastí této krajiny. Proto je způsob operační intervence vzhledem k věkové kategorii zraněného dítěte individuální.

Pertrochanterické zlomeniny femuru

2007-10-12T00:29:00.000-07:00

Tato skupina úrazů kosti stehenní zahrnuje jak zlomeniny relativně jednoduché s čistou intertrochanterickou linií, tak zlomeniny kominutivní s jedním či více meziúlomky (bývají obvykle tři: hlavice s částí krčku,fragment malého trochanteru , diafýza - obr. pertroch zlom).
V obecné praxi, navzdory veškerým klasickým dělením, pertrochanterickými zlomeninami obvykle nazýváme právě ony kominutivní a název zlomeniny intertrochanterické vyhražujeme pro zlomeniny dvojúlomkové s jednou linií lomu.
Návrhů na chirurgická řešení je celá řada a jde o problém stále aktuální. U řady pertrochanterických i subtrochantericých zlomenin lze např. uspět i nitrodřeňovou Enderovou osteosyntézou. Vzhledem k etáži zlomenin, tím i vaskulární situaci a relativně velkému nitrokloubnímu fragmentu je riziko následné ischemické nekrózy menší. Proto snaha o primární rekonstrukci je vždy namístě. U těchto operací využíváme celou šíři osteosyntetických prvků.

2007-10-10T00:54:00.000-07:00

Naprostá většina zlomenin v této lokalizaci je indikována k operaci. Výjimkou je nepříznivý interní nález, který operaci kontraindikuje.
Prognóza zhojení operační rekonstrukce závisí na biologickém stáří zraněného a na průběhu linie lomu. Dosud platí Pauwelsovo dělení intrakapsulárních zlomenin na 3 typy: I.typ, kdy linie lomu svírá horizontální úhel 30 st., II. typ 50 st., III.typ 70 st. (obr. Pauwels děl).
U prvého typu působí na lomné plochy tlakové síly, zatímco u III. typu síly kluzné. Z toho vyplývá, že u II. a III. typu jsou kladeny větší nároky na kvalitu osteosyntézy, protože nebezpečí z nestability je tu větší. K možnostem řešení může v těchto případech přispět korekční klínovitá valgizační osteotomie v nižší etáži proximální části femuru, která změní vertikální průběh linie lomu v horizontálnější (např.v Pauwels typ I). Při operaci je vždy nutné postupovat individuálně . Nároky na kvalitu anatomické repozice jsou v celé intrakapsulární oblasti horního konce femuru vysoké. Kritériem je hodnocení tzv. Gardenova úhlu (obr. Gard úhel), který je tvořen osou těla kosti stehenní a původním tlakovým systémem trabekul krčku. Tento úhel je v AP projekci l60 st. a v axiální l80 st. Za příznivou repozici se považuje rozmezí v AP l55-l80 st. a axiální změna přímého úhlu nesmí převýšit 20 st. Specificky je nutné volit i osteosyntetický materiál (šrouby, úhlové dlahy a pod.). Pokud jde o zlomeninu u starého pacienta nebo její typ disponuje k avaskulární nekróze bez naděje na zhojení, primárně indikujeme endoprotézu. V situaci již rozvinuté koxartrózy volíme totální kloubní náhradu.

Zlomeniny krčku femuru

2007-10-08T23:22:00.000-07:00

Zlomeniny této oblasti skeletu jsou, zejména u starších lidí, stále závažným terapeutickým problémem. Pacienta může ohrozit jednak tuková embolizace bezprostředně související s úrazem, jednak interkurentní choroba (pneumonie z venostázy), jednak nesprávně vedené léčení, které nemá naději na zhojení.

Dělíme je na:
- mediocervikální neúplné či úplné bez dislokace
- mediocervikální addukční (varózní)
- mediocervikální s úplnou separací (obr. mediocerv)
- bazicervikální

Subkapitální zlomeniny femuru

2007-10-07T01:16:00.000-07:00

- nedislokované
- tzv. valgózně zaklíněné s impakcí menší či větší než 15 stupňů (obr.imp subkap )
- úplné separace hlavice dislokované do varozity a anteverze (obr. subkap separ )

Zlomeniny hlavice i subkapitální se obvykle vyskytují ve 2 - 4 deceniu, často jako součást
polytraumatizmů. Bez kvalitního rtg a CT zhodnocení nelze přistoupit k primárně otevřené repozici. Vzhledem k relativně malým nitrokloubním fragmentům bez vlastního zdroje vaskularity je riziko ischemické nekrózy vysoké. I u impakčních zlomenin je intraoseální cévní řečiště hrubě narušeno.

2007-10-03T00:42:00.000-07:00

Luxační zlomeniny femuru

Kromě femorální luxace obvykle provázené zlomeninami acetabulárními, jsou zde časté také zlomeniny hlavice. Pipkin je dělí do 4 typů dle lokalizace fragmentu (vrchlík hlavice) vůči fovea capitis.
Rekonstrukční operace mají svůj význam pouze u biologicky mladých pacientů.

Zlomeniny hlavice femuru

- odlomení vrchlíku v oblasti lig.capitis femoris (obr.zlom hlav fem )
- depresní zlomeniny hlavice (vpáčení zóny kovexity hlavice)
- transcervikální zlomeniny hlavice

Úrazy v oblasti femorální

2007-10-02T01:04:00.000-07:00

Luxace jsou obvykle provázeny zlomeninami. U zadních luxací bývá například odlomena zadní hrana acetabula eventuálně celý zadní pilíř, může ji provázet i kominuce dna acetabula. Zároveň může být postižen i skelet femuru (viz dále). Proto je třeba na možnost přidružených zlomenin pamatovat a speciálními rtg projekcemi (AP ,šikmá obturátorová, šikmá ilická) včetně CT vyšetření je ozřejmit či vyloučit. Operační rekonstrukce zadní stěny acetabula je vždy oprávněná. Odložené výkony (např. u polytraumatizovaných) jsou zatíženy rizikem nesnadné rekonstrukce a rizikem celkové intolerance pacienta k tzv. druhému (rozuměj operačnímu) inzultu.

Luxace v kyčelním kloubu

2007-09-30T04:35:00.000-07:00

Čisté úrazové vymknutí se vyskytuje zřídka, spíše u dětí. Dle polohy hlavice vůči kosti pánevní rozlišujeme luxaci: horní - ilickou, zadní - ischiadickou, přední - pubickou a dolní - obturatorní.
Nejčastější zadní luxaci klinicky diagnostikujeme podle relativního zkrácení končetiny, kterou pacient udržuje ve vnitřní rotaci. Základem diagnózy je však rentgenogram, příp. CT vyšetření (viz níže).
Léčení: Prosté zadní luxace reponujeme v celkové anestézii v poloze pacienta na zádech. Zraněnou končetinu ohneme v koleni do pravého úhlu. Silným tahem v ose femuru provádíme distrakci. Poté stehno převedeme do abdukce a za současné zevní rotace se snažíme
přesmyknout luxovanou hlavici do kloubu. Po repozici zpravidla k odlehčení traumatizované hlavice indikujeme skeletální trakci s následnou sádrovou imobilizací.

Léčení extenčních zlomenin:

2007-09-29T03:46:00.000-07:00

Konzervativním postupem ( repozice tahem ve flexi lokte za současného stlačování hlavičky radia vzad ) sice dosáhneme repozice, ale problém je získanou repozici spolehlivě udržet v sádrovém obvaze. Proto pro častou instabilitu bývají tyto zlomeniny operovány. Zlomená ulna se ošetří dlahou či nitrodřeňovou osteosyntézou, provede se repozice hlavičky radia s eventuální rekonstrukcí roztrženého lig. anulare. Doba léčení odpovídá zlomeninám kostí předloketních.

Izolovaná zlomenina

2007-09-28T02:20:00.000-07:00

diafýzy ulny ( Monteggiova zlomenina )

Izolovaná zlomenina těla kosti loketní je vždy spojena s luxací proximální části radia v lokti. Podle úhlu dislokace ulny rozlišujeme extenční typ ( úhel otevřený vzad a hlavička radia luxována vpřed ) a vzácnější flekční typ, kde jsou poměry opačné.
Zlomenina se stává závažným problémem, pokud je přehlédnuta současná luxace radia. Repozice ulny se nedaří, znovu a znovu se dislokuje ad axim, nereponovaná hlavička zůstává trvale mimo kloub a znamená funkční poruchu kloubu. U dětí pak roste často daleko aktivněji, přesahuje proximálně úroveň kloubu a působí hrubou deformaci lokte s funkčním postižením.

Zlomeniny olekranonu

2007-09-26T11:08:00.000-07:00

Etiologie:
Přímý úder na ohnutý loket nebo prudký nekoordinovaný pohyb do flexe při kontrakci m. triceps brachii.

Rtg:
Je odlomen buď jen hrot okovce, přičemž trojhlavý sval je zčásti stále spojen s ulnou. Pokud však linie lomu při bázi olekranonu, dochází k typické dislokaci ad longitudinem cum distractione.

Léčení:
Ke konzervativnímu postupu jsou vhodné pouze abrupce bez výrazné dislokace. Ostatní vzhledem k tahu tricepsu zůstávají i při plné extenzi v lokti dislokovány. Proto provádíme osteosyntézu šroubem nebo tahovou cerkláží (obr. tah cerkl). Na rozdíl od konzervativního postupu, kdy sádrový obvaz v extenzi lokte ponecháme až 3 týdny, po stabilní osteosyntéze nemusí být loket uložen v plné extenzi a již po týdnu můžeme zahájit pohyby.

Rtg:

2007-09-24T00:48:00.000-07:00

Nacházíme typickou dislokaci: malý distální fragment je posunut dorzálně a mediálně. U dětí je dislokace podobná, linie lomu je však situována proximálněji. Navíc se zde často střetáváme s neúplnými subperiostálními zlomeninami často nevyžadujícími repozici.

Léčení:
Repozici zahajujeme dlouhým tahem v ose radia, 2.- 5. prst převádíme do laterální dukce, poté celé zápěstí do volární flexe. V zájmu retence reponovaných úlomků často v této pozici znehybňujeme sádrou. U starších pacientů dochází často ke kominuci, tím je stabilita nejistá. Zejména sejde-li otok, můžeme se, pokud zlomeninu rentgenologicky nekontrolujeme, dočkat nepříjemného překvapení. Proto je někdy indikována primární transfixace Kirschnerovým drátem. Imobilizace v sádrovém obvaze trvá 6 týdnů ( u dětí 3-4 týdny ). Častou komplikací především u starších pacientů bývá osteoporóza Sudeckova typu, která může léčení značně prodloužit. Pokud se nepodaří udržet anatomicky přesnou repozici, lze očekávat omezenou pohyblivost a nepříznivý kosmetický stav.
Pokud se pád děje na ruku v zápěstí volárně flektovanou, najdeme zcela opačnou dislokaci a hovoříme o zlomenině Smithově.

2007-09-22T12:59:00.000-07:00

Zlomeniny hlavičky a proximální epifyzeolýzy radia

Etiologie:
Pád na hyperextendovaný lokte.
Rtg:
Zlomeninu posuzujeme dle rozsahu odlomené cirkumference hlavičky radia, dále pak nacházíme zlomeniny kominutivní a proximální epifyzeolýzy, které se vyskytují u dětí. Zde hodnotíme úhel sklonu hlavičky vůči diafýze.
Léčba:
U dětí má převahu léčba konzervativní. Pokud však úhel sklonu přesahuje 30 st., operujeme. Fixujeme nejčastěji Kirschnerovým, event. Prévotovým drátem. Vzhledem k anatomii cévního zásobování je hlavička téměř vždy ohrožena aseptickou nekrózou. U dospělých se v prvé fázi rovněž snažíme o konzervativní repozici. Pokud zůstává hrubá dislokace nebo zlomenina kominutivní, raději operujeme. Na rozdíl od dětí můžeme provést i extirpaci ireponibilní či nerekonstruovatelné hlavičky radia. Sádrová imobilizace v obou případech trvá 3-4 týdny.

2007-09-21T00:39:00.000-07:00

Zlomeniny předloktí

Tvoří jednu čtvrtinu všech zlomenin. 2/3 z nich se vyskytují u dětí.

Etiologie:
Jde především o přenesené násilí při pádu, přímé násilí přichází jako důvod zřídka.

Lýza distální epifýzy předloktí

Epifyzeolýzy jsou časté v období aktivního růstu a způsobuje je pád na dorzálně flektované zápěstí.
Na rtg zjišťujeme posunutou epifýzu dorzálně a radiálně někdy i s metafyzárním úlomkem (Salter-Harris I, II)
Repozice bývá relativně snadná. V tahu a sklopením zraněného zápěstí epifýza zaskočí na své místo. Sádrovou imobilizaci ponecháme 3-4 týdny. Zranění nezanechává trvalé následky.

Diafyzární zlomeniny obou kostí

2007-09-11T23:54:00.000-07:00

V dětském věku zde často bývají zlomeniny subperiostální, pokud jde o dislokaci, převahou flektorů jsou tyto zlomeniny obvykle dislokovány do úhlu otevřeného volárně. Výše linie lomu vzhledem k úponu supinátoru a pronátorů rozhoduje o rotační dislokaci: Při zlomenině v horní třetině proximální fragmenty ovlivňuje supinátor, distální jsou oběma pronátory rotovány do pronace. Leží-li zlomenina pod úponem m. pronator teres, jsou proximální fragmenty tímto svalem a supinátorem stavěny do neutrálního postavení, zatímco distální jsou v pronaci silou m. pronator quadratus. Jde-li o zlomeninu situovanou zcela distálně, jsou i dlouhé proximální úlomky taženy do pronace (obr. zlom předl).

Léčení:
Platí zásada přizpůsobení distální části fragmentům proximálním. Proto proximální zlomeniny mají být fixovány v supinaci, střední v postavení neutrálním a distální v pronaci. Dětské zlomeniny jsou konzolidovány po 5 týdnech, u dospělých je tato podstatně doba delší - někdy až 12 týdnů. Během celé léčby je nutné kontrolovat krevní oběh z obavy před strangulací, rtg pak kontrolovat postavení. Zlomeniny nestabilní, při interpozici periostu či svalových vláken jsme nuceni operovat. K fixaci používáme dlahy nebo nitrodřeňově zavedené Kirschnerovy dráty, u dětí rovněž elastickou osteosyntézu Prévotovu. Specifický léčebný přístup vyžadují zlomeniny otevřené.

Léčení zlomenin u polytraumatismů

2007-09-11T01:47:00.000-07:00

Pojem polytrauma je nutné rozlišovat od polyfraktur. U polytraumatu je především bezprostředně ohrožen život, proto v popředí stojí kardiorespirační reanimace, po vyjasnění cerebrální, thorakální, a abdominální situace je teprve možné hodnotit otázky fraktur. Zlomeniny v tomto případě většinou operujeme, např. k zábraně dalších extravazálních ztrát z otevřených dřeňových dutin širokých diafýz (femury), pro neklid pacienta způsobený algickou iritací. Z toho plyne, že stabilizace končetinových traumat pomáhá zvládnout šokový stav. Rovněž při urologických rekonstrukčních operacích je primárně stabilizovat zlomeniny pánve nezbytné.

2007-09-09T23:15:00.000-07:00

Ošetření otevřené zlomeniny patří bezpodmínečně na lůžkové oddělení. Sterilní krycí obvaz přiložený při první pomoci je nutné sejmout za přísných aseptických podmínek, nejlépe přímo na operačním sále. V léčení je nutné především provést dokonalou osteosyntézu kosti, nejčastěji použitím vnější osteosyntézy, neboť stabilizace zlomeniny lépe umožní hojení povrchních vrstev. Otevřené zlomeniny a zlomeniny s poškozením povrchních vrstev jsou zvlášť zatíženy rizikem anerobní infekce. Proto je indikována antigangrenózní profylaxe. U všech otevřených zlomenin jsou indikována antibiotika. V 90 % septických komplikací jde o infekt nosokomiální. Proto je účelné zprvu aplikovat širokospektrá antibiotika a dále postupovat dle bakteriologické situace.

Otevřené zlomeniny

2007-09-09T01:28:00.000-07:00

Vzhledem k léčebnému programu se smývá rozdíl mezi zlomeninami otevřenými a zavřenými tam, kde jsou poškozeny měkké tkáně kryjící kost. Při klasifikaci je také nutné zhodnotit stupeň kontaminace. Všeobecně užíváme Tscherneho dělení zavřených a otevřených zlomenin.
A: Zavřené zlomeniny C = closed
C.O. - zlomenina kosti není provázena poškozením měkkých tkání
C.I. - na kůži v úrovni zlomenin jsou povrchní oděrky a tkáň je úlomky zhmožděna
C.II. - zlomenina je provázena hlubokými a kontaminovanými kožními oděrkami, místním zhmožděním kůže a svalů
C.III.- rozsáhlé kontuze kůže a svalů typu décolement, rozvíjející se compartement syndrom.

B: Otevřené zlomeniny O = open
O.I - kůže je čistě roztržena
O.II. - kůže i ostatní měkké tkáně nad úlomky jsou zhmožděné, středně těžká kontaminace rány
O.III - rozsáhlá kožní destrukce měkkých tkání , poranění cév a nervů. Těžká kontaminace rány, tříštivé zlomeniny
O.IV.- subtotální až úplná amputace. Periferie zcela ischemická a amputovaná část s centrálním pahýlem spojuje nejvýše 1/4 obvodu měkkých tkání.

2007-09-06T13:42:00.000-07:00

Hojivost je u dětí dobrá, nutná doba doléčení zlomenin je oproti dospělým kratší. Aktivitou růstových plotének obou konců dlouhých konců dlouhých kostí můžeme pozorovat spontánní remodelace dislokací ad latus a některé i ad axim, které dovolují uplatnit v převaze konzervativní postup léčení. Této vlastnosti však věkem ubývá. Nikdy se spontánně nekorigují dislokace rotační.
Rozdíl shledáváme i v četnosti jednotlivých typů zlomenin. Jak je např. zlomenina krčku stehenní kosti vzácná u dětí, o to častější je ve věku dospělém, u suprakondylických zlomenin paže je tomu přesně naopak.

Specifita dětských zlomenin

2007-09-05T23:23:00.000-07:00

Odlišnost zlomenin v dětském věku je dána faktem, že zraněná kost je v období růstu. Rostoucí kost je pružnější, odolnější na ohyb, periost však nelne tak pevně k diafýze jako v dospělosti. Tak se může periost odloučit, sloupnout s kosti, aniž by se roztrhl. Tím vysvětlujeme značné kulovité svalky, které vznikají právě v místě narušeného kontaktu periostu s kortikalis. Časté jsou subperiostální zlomeniny: typ vrbového proutku (green stick frakt.) nebo typ patky sloupu (torus frakt.), které patří mezi zlomeniny neúplné (obr. neúpl zlom ).
Kloubní vazy jsou relativně pevnější než kost, rozhodně násilí více odolávají než kloubu přilehlé růstové ploténky.Proto jsou vazy v dětském věku úrazem poškozeny vzácně.
Růstová ploténka představuje naopak místo nejvíce zranitelné. Typickým nálezem dětského věku je posun v místě této ploténky - epifyzeolýza (obr. epifyzeol ). Ve vrstvě růstové ploténky (chrupavky) je nejcennější růstová - germinativní zóna, kde se vytvářejí nové buňky, zajišťující růst kosti do délky a ve správné ose. Při čisté epifyzeolýze (dle Salter-Harrise I. typ) je tato zóna linii posunu vzdálena a riziko poruchy růstu je malé. Toto platí i u S-H II. typu, kdy se spolu s posunutou epifyzeolýzou odlamuje i část metafýzy (tzv. Hollandův trojúhelník ). III. typ Salter-Harrise je vlastně zlomeninou epifýzy, kdy linie lomu musí zákonitě procházet všemi vrstvami růstové ploténky, tedy i vrstvou zárodečnou. Ještě více je to patrné při zlomenině epifýzy, kde linie lomu pokračuje i do metafýzy ( S-H IV. ). Kompresí ( S-H V.) je ovšem germinativní zóna zraněna rovněž. Pokud bychom nechali typy epifyzeolýz, kde je germinativní zóna zraněna, dislokovány, je ohrožen další správný osový růst kosti, neboť růstová ploténka pak neroste symetricky. Z tohoto důvodu a pro obavu z následných degenerativních změn při možné poruše celistvosti kloubní styčné plochy často indikujeme přesnou otevřenou repozici a osteosyntézu.

2007-09-02T22:52:00.000-07:00

Sekundární-nepřímé (indirektní ) hojení je typické při konzervativním léčení zlomenin. Do hematomu penetrují cévy z okolí, vzniklá granulační tkáň se zpevňuje kolagenními vlákny. Tento svalek postupně osifikuje,vznikne zprvu pletivová kost neschopná ještě plnit statickodynamické nároky. V následné remodelační fázi se rezorbuje nadměrný periostální a endostální svalek , původně pletivová kost se mění v lamelární a znovu se obnoví dřeňový prostor.
Jak pro nepřímé (přes etapu primárního kostního svalku), tak pro přímé (interkortikální kontaktní či štěrbinové bez primárního kostního svalku) jsou nutné jisté podmínky: mechanický klid zlomeniny a optimální cévní saturace. Pokud nejsou splněny, kost se nehojí a situace spěje k vzniku pakloubu.

Hojení kostí

2007-09-02T02:32:00.000-07:00

Primárně- interkortikálně se kost hojí tam, kde nezůstane po repozici mezi fragmenty žádný prostor, do něhož by z okolí mohly vrůstat cévy (kompresivní osteosyntézy). Osteony postupně přemostí linii lomu (osteoklast vytvoří resorpční kanál, v němž vrůstající kostní céva s osteoblasty tvoří lamelární kost) = kontaktní (direktní) hojení. Tam, kde intimní kontakt fragmentů není, vrůstají do štěrbiny cévy z periostu a záhy i ze spontánně se reparujícího endostu. Štěrbina se vyplní primární kostí, do níž z obou vitálních fragmentů vstupují osteony a přestaví ji v kost lamelární = štěrbinové hojení. V případě kontaktu fragmentů vitálního s avitálním vstupují cévy a osteony pouze z jedné „živé“ strany a před fází přestavby musí dojít nejprve k revitalizaci nekrotického fragmentu.

2007-08-31T23:18:00.000-07:00

Dlahová osteosyntéza má široké uplatnění. U dětí formou dlahy neutralizační (pouhé spojení fragmentů dlahou), u dospívajích a dospělých dlahou kompresivní aplikovanou klasicky dle návrhu AO (švýcarský Arbeitsgemeinschaft für die Oseosynthesefragen) pomocí přídatného kompresária (obr. K dlaha AO) či modernější samokompresní a nízkokontaktní dlahy a pod. U víceúlomkových zlomenin můžeme použít k připojení jednotlivých fragmentů techniky tahových šroubů (obr. tah šroub), kdy způsobem předvrtání kanálků pro jednotlivé šrouby navzájem spojíme úlomky přítažnou silou.
Zevní osteosyntéza se uplatní především v léčení otevřených, kominutivních a infikovaných zlomenin (obr. zev osteos). Lze ji aplikovat jako jednorovinnou (šrouby jsou zavedeny v jedné linii buď ve frontální či sagitální rovině) nebo vícerovinnou (kombinací v obou předešlých či v rovinách rozličných - Ilizarovův způsob).
Tam, kde úspěch rekonstrukčních operací nelze předpokládat (např. krajina proximálního femuru v gerontotraumatologii), primárně indikujeme aplikaci endoprotézy.

K osteosyntéze

2007-08-30T00:05:00.000-07:00

(viz příslušná kapitola) můžeme použít:
U abrupcí, avulzí (separace v chrupavce), epifyzárních úrazů, zlomenin čéšky a pod. cerkláž drátěnou smyčkou, tahovou cerkláž (úlomky naléhají na sebe pod tlakem; drát osmičkově obepíná dva Kirschnerovy dráty zavedené paralelně s osou kosti - obr. tah cerkl ), jednotlivé šrouby maleolární, spongiózní i kortikální, Kirschnerovy dráty a pod.
Nitrodřeňové osteosyntézy indikujeme u zlomenin dlouhých rourovitých kostí. Elastické Prévotovy pruty nebo Küntscherův hřeb bez předvrtání dřeňové dutiny se uplatňují zejména u úrazů femuru v dětském věku. Prévotův způsob či Kirschnerovy dráty dominují u řešení zlomenin dětských předloktí. U dospělých je stabilní nitrodřeňová osteosyntéza metodou volby u zlomenin dlouhých kostí dolní končetiny, a to zejména tzv. zajištěné hřebování propojením v dutině kosti umístěného hřebu s příčně zavedenými šrouby na obou jeho koncích. Enderova technika nitrodřeňové osteosyntézy se stále uplatňuje v řešení některých zlomenin proximálního femuru.

Léčebné zásady

2007-08-28T00:16:00.000-07:00

Spočívají v aplikaci repozičních manévrů s následnou retencí úlomků. Rehabilitace doplňuje léčení.
V konzervativním postupu je rozhodující kvalita repozice. Repoziční manévry provádíme tak, že distální fragment přizpůsobujeme fragmentu proximálnímu. Reponujeme jednorázově manuálně nebo postupně extenčními aparáty nebo skeletální trakcí. Celková anestézie vyloučením svalových spazmů repozici příznivě ovlivňuje. K znehybnění používáme především sádrových obvazů podložených, někdy i nepodložených (např. u zlomeniny člunkové kosti ruky).

K operaci zejména indikujeme:
- komplikované zlomeniny s nervovými a cévními poruchami
- nitrokloubní zlomeniny s narušenými styčnými kloubními ploškami, s interponovanými fragmenty
- zlomeniny s interpozicí měkkých částí mezi fragmenty, které brání anatomické repozici
- zlomeniny šikmé a spirální, které jsou nestabilní
- zlomeniny otevřené
- zlomeniny u polytraumatismů

2007-08-26T02:13:00.000-07:00

Podle průběhu linie lomu dělíme zlomeniny na:
- příčné
- šikmé
- spirální
- zlomeniny tvaru T a Y

Podle dislokace se zlomeniny dělí na dislokované:
- ad latus ( na stranu )
- ad longitudinem ( do délky )
- cum contractione ( s přesunem a překrytím úlomků )
- cum distractione ( s odtažením úlomků )
- cum impactione ( se zaklíněním )
- ad axim ( do úhlu )
- ad peripheriam ( rotační )

Stlačením vznikají zlomeniny kompresivní. Probíhá - li kostí pouze jedna linie lomu, jde o jednoduchou zlomeninu, je-li jich naopak více, hovoříme o víceúlomkových zlomeninách, event. o tříštivých (kominutivních ) zlomeninách.

Rozdělení zlomenin

2007-08-25T01:14:00.000-07:00

Odolnost kosti je závislá na její elasticitě a architektonice kostních trámců. Při velké intenzitě vnější síly na zdravou kost vzniká zlomenina traumatická, je-li již kost narušena patologickým procesem, jde o zlomeninu patologickou. Dlouhotrvajícím přetěžováním, námahou, mohou vzniknout spontánní - stresové (únavové) zlomeniny.

Podle intenzity vnější síly zlomeniny dělíme na:
- úplné
- neúplné
- přímé ( lomná čára probíhá přímo v místě násilí )
- nepřímé ( přenesením síly na vzdálenější místo kosti )

Sudeckův algodystrofický syndrom

2007-08-22T23:45:00.000-07:00

Jde o subkortikální reakci na algické aferentní podněty, a tou je vazokonstrikce. Proto se tak často projevuje jako součást traumatických a postfixačních bolestí. Postihuje především nemocné od 4. decenia, neurovegetativně stigmatizované, častěji ženy. Vedoucím příznakem je bolest, otok, postupně lokálně stále výraznější hyperestézie, bledý, tuhý edém, zvýšená potivost, postupná hypotrofie okolních tkání, kloubní ztuhlost. V dalším stádiu je kůže až cyanotická, chladná, potivá, lesklá, prosáklá.Na rtg zřetelné známky skvrnité osteporózy. Ve 3.stadiu se nálezy prohlubují, může dojít k atrofiím, zřetelně sníženému prokrvení, kloubním kontrakturám, na rtg difúzní osteoporóze.
V poúrazových stavech přílišná snaha o aktivní funkční zapojení postižené oblasti, přikládání studených obkladů na dystrofické edémy, které jsou způsobeny sníženou cévní saturací, nezřídka situaci ještě více zhoršuje. Vzhledem k oběhové soustavě k tomuto syndromu disponují akrální části končetin. Bez odborné rehabilitační péče a příslušné farmakoterapie projevy algodystrofického syndromu často komplikují a neúměrně prodlužují poúrazovou rekonvalescenci.

Porucha kostního hojení - paklouby

2007-08-22T00:22:00.000-07:00

Paklouby vitální mají dobré cévní zásobení, ale hojení selhává pro nestabilitu úlomků. Charakteristickým je na rtg vřetenovitě vrstevnatý periostální svalek - hypertrofický pakloub (obr. hyper pkl). Po nedostatečné repozici zlomeniny naopak vídáme na rtg spíš absenci periostálního svalku - oligotrofický vitální pakloub (obr. ).
Paklouby avitální (obr. ) nemají optimální cévní zásobení (např. nekrotický motýlovitý mezifragment, víceúlomkové, tříštivé zlomeniny, primárně snížená cévní saturace u diabetu a ateroskleróze). Častou příčinou jsou zánětlivé komplikace v důsledku primárního či pooperačního infektu. Optimální cévní síť se v takovém případě vůbec nevytvoří a vzniká patologický kruh: infekt poruší stabilitu osteoyntézy a nestabilita dále zhoršuje biologické předpoklady k zhojení (infikovaný pakloub).

Změny kostní kvality

2007-08-21T00:37:00.000-07:00

spongiotizace kortikalis (specifický typ osteoporózy): dlouhodobě ponechaná dlaha supluje v tomto úseku kortikalis, čímž tato se strukturou postupně více podobá spongióze. Bývá příčinou zlomeniny po odstranění osteosyntetického materiálu,
- osteoskleróza je důsledek zvýšené činnosti osteoblastů; spongioskleróza je rtg obraz ztluštělých spongiózních trámců, takže celý průmět odpovídá denzitě kompakty. Jde v podstatě o přechodnou fázi procesu hojení kosti po zlomeninách. Délka tohoto období závisí na typu zlomeniny (např. víceúlomkové s avitálními fragmenty), použité osteosyntéze, případných následných komplikacích (infekt, ischemie) a biologickém stáří pacienta,
- absorpce lomných ploch (specifický typ přechodné poúrazové kostní atrofie) je výsledkem osteoklastické resorpce časné fáze kortikálního hojení. Projevuje se již po několika dnech u fisur, nedislokovaných zlomenin (os scaphoideum) , únavových stres zlomenin a pod.,
- osteolýza je především projevem septické komplikace i ischémie,
- periostóza je de facto periostální svalek,
- osteonekróza je projevem ischémie a infektu,
-osteoporóza provází veškeré poúrazové stavy s dlouhou imobilizací a následnou hypoaktivitou.Je důsledkem smíšených úrazů s neurálním postižením, poškozením povrchových struktur (popáleniny, kožní defekty ztrátové, nekrotické a pod.), což souvisí se zhoršeným cévním zásobením. Zvláštní typ představuje Sudeckova skvrnitá osteoporóza (viz dále). Specifickou disciplinou je problematika osteoporózy v gerontotraumatologii.